Překrásný areál Ginkakudži (Chrám Stříbrného pavilonu) se nachází v oblasti hor Higašijama nedaleko Kjóta. Jeho vznik se datuje do druhé poloviny 15. století. Původně zde bylo reprezentativní sídlo šóguna jménem Ašikaga Jošimasa. Při budování honosné vily se zahradou se evidentně nechal inspiroval sídlem Kinkakudži (Chrám zlatého pavilonu), které nechal vystavět jeho děd. Již v roce 1490 po šógunově smrti se však celý areál změnil v zenový chrám, který však stále zůstával centrem soudobé kultury, včetně umění ikebany, poezie, divadla i tradičních čajových obřadů.
V současné době se jedná o jeden z nejnavštěvovanějších zahradních areálů Japonska vůbec, který byl v roce 2008 velmi nákladně zrekonstruován a už v roce 1994 byl, spolu s dalšími památkami v okolí Kjóta (např. se zahradou Rjoandži), zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem Památky starobylého Kjóta.
Největší stavbou je Kannonden neboli Stříbrný pavilon, kterému však dalo patrně jméno měsíční světlo, nikoli použitý stavební materiál, ačkoli existují spekulace, že šógun hodlal pokrýt střechu stříbrným plechem, podobně jako je pavilon v Kinkakudži pokryt plechem zlatým. Přímo před budovou je totiž zenová zahrada s názvem „Moře stříbrného písku“, včetně velice známého útvaru „Měsíční vyhlídka“.
Japonci chápou zahradu a pobyt v ní zcela odlišně od Evropanů, pro které je zahrada místo, kde se něco pěstuje. Pro Japonce je zahrada meditačním prostorem. Navíc i v moderních Japoncích přirozeně splývají obě státní náboženství – buddhismus a šintoismus, valná většina z nich navštěvuje oba typy chrámů a své chování přizpůsobuje oběma systémům, protože si navzájem nijak neodporují. Šintoismus oslavuje a uctívá krásu života, plodnost a velebnost přírody, často prostřednictvím tak zvaného kami, což ale není božstvo v obvyklém slova smyslu. Může jím být hora, řeka, nádherný starý strom, ale také předmět, který je krásný a dobře slouží svému účelu. Existuje proto velká spousta kami lokálních, uctívaných regionálně, naopak několik jich je zcela univerzálních. Nejznámější z nich je rozhodně posvátná hora Fudži.
V areálu zahrady Moře stříbrného písku splývá buddhistická meditační zenová zahrada s šintoistickým uctíváním konkrétního a v tomto případě univerzálně známého kami. Ona Měsíční vyhlídka je totiž symbolem hory Fudži – tvoří jí zcela stylizované zobrazení sopky, jakýsi zcela rovný písečný kužel s useknutou špicí, zasazený do uhrabané písečné plochy. Na evropského návštěvníka bez znalosti souvislostí může působit značně bizarně, ba snad i odpudivě, protože ve srovnání s okolním areálem, plným pečlivě ošetřených bonsají, přírodních kamenů a jezírek, působí tak nějak moderně a jakoby sem vůbec nepatřila. Navíc je třeba zdůraznit, že je původně určena k pozorování v noci, za světla měsíce. V takovou chvíli totiž hora vrhá mihotavý stín na okolní plochu a může symbolizovat pronikání a mísení božského a lidského světa v dokonalou jednotu, což za slunečního svitu možné není, protože stíny jsou tvrdé a ostré a dojem ruší i pestré barvy v okolí.
V blízkosti pak se nacházejí dvě další historické budovy. Togudo je po Stříbrném pavilonu druhou původní budovou celého areálu a je zařízena ve stylu architektury šoin. Budova Hondo se pak nejvíce pyšní velice vzácnými obrazy na posuvných dveřích.
Botanicky orientovaného návštěvníka však nejvíce zaujme rozsáhlá mechová zahrada, která všechny budovy obklopuje. Pokud bychom ji chtěli začlenit do systému japonských zahrad, patří mezi ty velké a průchozí. V takovém typu zahrady návštěvník sleduje předem danou trasu, většinou více méně kruhovou, kde se mu nabízejí předem pečlivě dané vyhlídky, které obsahují mnoho symbolů a měly by sloužit k zamyšlení. Je proto více méně nutné dodržet správný směr i pořadí navštívených míst, ačkoli se cestičky občas různě větví.
Upřímně řečeno, pro běžného návštěvníka, dokonce i z řad místních, je to v v dnešní uspěchané době již v podstatě nesplnitelný úkol – tím se však připraví o ucelený duchovní zážitek a jakýsi vnitřní příběh, který většina klasických japonských zahrad v sobě ukrývá. Každopádně však lze doporučit, aby evropský botanik na chvíli potlačil touhu určovat, fotit a obdivovat zajímavé rody a druhy, ale nechal na sebe působit zahradu jako celek, případně se pokusil některá symbolická místa objevit, k tomu je však třeba znát alespoň základy japonské květomluvy, symboliky a historie.
Určitě si však povšimnete toho, že zahrada Ginkakudži obsahuje poměrně složitě členěné vodní plochy a pečlivě miniaturizované dřeviny, které však jsou vsazeny přímo v půdě, kterou navíc pokrývají různé druhy mechorostů, což celé dělá dojem mnohonásobně zmenšené reálné krajiny. Pokud na tato zákoutí pohlížíte z vyhlídkové cesty umístěné ve svahu, snadno podlehnete iluzi, že jste tak trochu mimo reálný svět, který nyní vidíte s nadhledem a máte šanci si uvědomit, co je a není vlastně důležité.
Doporučuji také místo, kde stojí zkroucené, lišejníky pokryté miniaturizované kmeny prastarých a místy již odumřelých jablůněk a hrušní, které dávno nerodí. Přesto vše působí velice příjemným dojmem. V Japonsku si všeobecně velice váží starých lidí a toto zákoutí možná chce zdůraznit, že i něco opravdu starého, co už nepřináší hmotný užitek, může mít nesmírnou vnitřní krásu a je třeba to mít v úctě.
Zajímavé úvahy také navodí jeden úsek sestupné hlavní pěšiny, kombinující dva druhy zcela nesourodých kamenů. V evropské zahradní architektuře – obzvlášť při budování skalek – je toto považováno za velký prohřešek, kameny by měly být stejnorodé a působit co nejpřirozenějším dojmem. Zde naopak rozdíly přímo bijí do očí, ačkoli schůdky a cesta jsou zcela bezpečné a funkční. Symbolizuje to soulad protikladů. Pokud i věci zcela odlišné spolu koexistují a pevně při sobě stojí, vznikne funkční celek – rodina, partnerský pár, ale i firma nebo stát. Takto kombinované pěšiny a schody se dají nalézt v mnoha známých zahradách, jedná se tedy patrně o jeden z běžnějších jinotajů.
Na závěr ještě jedno značně přízemní doporučení. Jak je již v úvodu řečeno, patří tato zahrada mezi skutečně hojně navštěvovaná místa, včetně školních výprav. Padesátka dětí ve školních uniformách se tu rozhodně nebude věnovat filozofických úvahám a v kombinaci s desítkami často amerických turistů svačících během prohlídky hamburger (mimochodem jíst či pít za chůze je v Japonsku považováno za vrchol neslušnosti), mizí pohádkový dojem ze zahrady mílovými kroky. Doporučuji ji tedy navštívit brzy ráno, hned po otevírací době, minout zenovou zahradu a co nejrychleji zmizet na vyhlídkovém okruhu v mechové zahradě, kde máte šanci být alespoň dvacet minut sami, než i sem dorazí davy. Také návštěvu za mírného deště lze jen doporučit.
Fotografováno dne 20. 10. 2014.