Tento areál, v překladu nesoucí jméno Zlatý pavilon, je jednou z nejslavnějších památek v Japonsku a určitě i jednou z nejfotografovanějších. V roce 1994 byl zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nachází se ve čtvrti Kita v severozápadním Kjótu.
V období Kamakura (1185–1333) byla na tomto místě vybudována vila s rozlehlou zahradou patřící aristokratickému klanu Saiondži, nicméně areál koupil pak v období Muromači šógun Ašikaga Jošimitsu, který tu v roce 1394 začal budovat své vlastní sídlo s názvem Kitajamadono. V centru stál zmíněný zlatý pavilon, jehož střecha byla pokryta skutečným zlatem a figurka fénixe na nejvyšší věžičce symbolizovala Čínu. Šógun na svém sídle doopravdy nešetřil, přezdívalo se mu i „Ráj na zemi“ a několikrát ho navštívil sám císař Gokomatsu. Stal se centrem kultury Kitajama, díky čilým obchodním stykům s Čínou, kde vládla v té době dynastie Ming, se totiž do Japonska dostávalo mnoho zajímavých podnětů. Ve zmíněném Zlatém pavilonu proběhl například úplně první čajový obřad na japonském území.
Po Jošimitsově smrti v roce 1409 bylo – dle jeho vlastního přání – sídlo přeměněno v zenový chrám. Jeho prvním opatem se stal Muso Soseki, jeden z nejslavnějších zahradních architektů celé japonské historie. Zahrada, která pavilon a velké centrální jezero obklopuje, je ve stylu cukijama – což je veliká procházková zahrada, která často obklopovala šlechtické sídlo. V takové zahradě po souši kráčíte ve směru hodinových ručiček kolem jezera od jedné pečlivě komponované scény k druhé a vychutnáváte symboly, které jsou v zahradě ukryté; většinou nejde o sochy či podobné artefakty, ale živé rostliny a stromy se skrytým významem. Důležitý význam má i zrcadlení ve vodní hladině. Oblíbeným prvkem Sosekiho tvorby jsou i ostrovy, které jsou většinou návštěvníkovi nedostupné a symbolizují jisté duchovní hodnoty, k jejichž dosažení je fyzické tělo významnou překážkou, v přeneseném smyslu jde o ostrovy blaženosti, kam se lze dostat pouze po smrti a cyklu karmických proměn.
Celkově je ve vodách jezera těchto ostrůvků deset, kdysi byly některé propojeny můstky a dalo se k nim dojet loďkou, která kotvila u malého přístaviště, jež je součástí Zlatého pavilonu. Vznešení návštěvníci či mniši mohli z loďky pozorovat odrazy měsíce na vodní hladině a symbolicky vstoupit do nehmotného světa. Nyní jsou všechny ostrovy nepřístupné. Veškeré objekty v zahradě, včetně budovy pavilonu, ale i některých velkých kamenů a vodopádů, nejsou umístěny náhodně, ale na místech, kde jsou k tomu nejlepší energetické předpoklady, aby životní energie čchi (v japonské verzi ki) mohla celou zahradou volně protékat.
V roce 1950 mladý buddhistický mnich, postižený patrně duševní poruchou, založil v budově požár, který pavilon Kinkaku-dži zcela zničil, zahrada naštěstí nebyla poškozena příliš. Tato událost se stala inspirací pro skvělý román spisovatele Mišima Jukio Zlatý pavilon (dílo bylo přeloženo i do češtiny). Rekonstrukce včetně pokrytí zlatem byla dokončena v roce 1955. V současnosti je areál dokonale střežen a také velmi hojně navštěvován, bohužel běžný návštěvník se dostane pouze do zahrady daleko od staveb a ještě ne v celém rozsahu cest.
Je výhodné vystát frontu buď ráno, anebo ho naopak navštívit těsně před zavírací dobou, kdy se v šikmých paprscích vycházejícího či zapadajícího slunce nejlépe zrcadlí zlatý pavilon v jezeře. Jsme totiž v zahradě japonské, která provokuje k filozofickým úvahám a zde zlato nemá hodnotu drahého kovu, ale symbolu. Zlato v japonské mytologii očišťuje jedince pokud je v kontaktu se smrtí či na ni myslí, zlatý pavilon uprostřed zahrady je symbolem světa fyzického, zlatý odraz na vodě zase symbolem života posmrtného, který voda symbolizuje obecně. Lze tu meditovat o smrti a současně se symbolicky zbavit strachu z ní, protože je pouze přechodem z jedné formy bytí do druhé.
Tato myšlenka se nabízí návštěvníku i během putování, kdy pozoruje ostrůvky s dokonale miniaturizovanými borovicemi a jejich odrazy na hladině či malou kopii stúpy, opět na ostrůvku obklopeném vodou. Zahrada je plná miniaturizovaných dřevin, kvetoucí rostliny tu jsou vysazovány skutečně velmi zřídka a většinou za předem daným účelem. Například u rozcestí na hrázi jezera kvete jediný mohutný kosatec. Ten je v japonské mytologii symbolem odvahy, patrně díky svým mečovitým listům. Na tomto místě může návštěvník pokračovat po pohodlné (a v podstatě jediné nezakázané cestě) dál podle jezera, naopak pokud by pokračoval kolem kosatce, skončí ve vodách jezera s výhledem na zlatým světlem ozářený ostrůvek. Kdo ví, možná kdysi urozenému návštěvníkovi z řad samurajů připomínal možnost rituální sebevraždy seppuky, která dokázala vyřešit mnohou svízelnou životní situaci.
Současníkovi rozhodně podobné úvahy nedoporučujeme, daleko poučnější je pohled na tvarované borovice opodál, kdy pomocí jakýchsi bambusových roštů jsou větve stromů nuceny růst žádaným směrem – nicméně konečný výsledek můžeme obdivovat tak zhruba za padesát let. To jistě navodí myšlenky na to, že ne ze všeho musí mít člověk okamžitý prospěch a že mnohé bychom měli dělat pro své děti a vnuky, abychom jim naši Zemi předali alespoň v obyvatelném stavu. Každopádně pro podobné úvahy se musíme vyzbrojit notnou dávkou koncentrace, protože areál je po většinu času přeplněný školními výpravami.
Fotografováno dne 22. 10. 2014.