Zahrada Šosei-en se nachází v jedné z nejrušnějších čtvrtí Kjóta, jen pár minut od velkého dopravního uzlu. Administrativně spadá pod chrám Higašihongan-dži, ačkoliv je od něj oddělena víceproudou silnicí. Je naprosto neuvěřitelné, jak úžasnou atmosféru klidu dokáže v návštěvníkovi navodit, ačkoli ji obklopují výškové obytné budovy a další supermoderní zástavba.
Zahrada byla od 9. století až do období Heian součástí panského domu, který byl zbudován pro mladšího syna císaře Saga Minamota no Toru. Tak, jak to bývá v Japonsku zvykem, přešel časem pozemek do majetku některého z chrámů, konkrétně pozemek v roce 1641 daroval šógun Tokugawa Ijemicu zmíněnému chrámu Higašihongan, důsledkem čehož byla zahrada v polovině 17. století od základu přebudována. Na výsledné podobě se nejvíce podílel Išikawa Jozan. V polovině 19. století zdevastovaly zahradu dva velké požáry, následná rekonstrukce z období Meidži se však již dochovala prakticky nezměněná dodnes.
Návštěvník nyní přichází k vchodu do zahrady z opravdu rušné ulice. Možná proto, aby byl jeho šok menší, narazí u západního vchodu nejprve na moderně pojatou zeď Takaišigaki, která je poskládána z balvanů všech možných druhů a velikostí, včetně starého mlýnského kamene. Působí to velice moderně, leč je to variace na nesmírně oblíbený symbol, který se objevuje v mnoha zahradách.
Cesty jsou často vyskládány z naprosto odlišných hornin, kameny jsou různých tvarů a velikostí, ale přesto je chůze po takovém povrchu bezpečná a pohodlná – symbolizuje to fakt, že každá společnost, rodina či stát je tvořena jak lidmi nesmírně inteligentními, bohatými či mocnými, ale i chudými a bezvýznamnými. Pouze všichni dohromady však mohou utvořit fungující celek – nikdo by proto neměl být považován za přítěž, ač se třeba liší od většiny.
Úzkým průchodem pak již příchozí pokračuje do vlastní zahrady. Ocitá se v ovocném sadu, ve kterém převládají hlavně různé kultivary třešní a slív (Prunus spp.), na západního návštěvníka neobvykle působí fakt, že stromy odumřelé následkem stáří jdou ponechány na místě, patrně jako symbol pomíjejícího času. Čajový domek Bokakaku je bohužel uvnitř nepřístupný.
Páteř zahrady tvoří pak dvě vodní plochy nazývané Velké a Malé jezero, propojené potokem. Návštěvník zahradu kruhovitě prochází po jejich březích. Velké jezero nese název Ingecu-či (něco jako odraz měsíce ve vlnkách), což souvisí s tím, že měsíc stoupající nad horami Higašijema se v něm skutečně krásně odráží a Japonci ho rádi pozorují, případně o svých dojmech i skládají verše. Uprostřed Velkého jezera jsou tři umělé ostrůvky, na největší z nich se lze dostat pomocí dvou mostů.
Ten větší z nich – most Kaitoro – je krytý střechou z cedrových šindelů a ještě stále na něm jsou háky, na kterých kdysi visely údajně zlaté lucerny, které sloužily právě nočním návštěvníkům přicházejícím sledovat odrazy měsíce na jezerní hladině. Po velkém požáru však byly lucerny odstraněny navždy. Nedaleko od mostu roste skupinka překrásných cesmínových stromů (Ilex rotunda) s bizarními vystouplými kořeny a stovkami rudých bobulí, které se pěkně odrážejí v jezerní hladině.
Z jezera vystupuje také devítipodlažní pagoda, která byla postavena k poctě Minamoto no Toru (822–895), což byl syn známého císaře Sagy, který se proslavil nejen jako státník, ale i jako básník. Říká se, že právě on byl vzorem pro postavu Gendžiho z velice významného díla Tale of Genji.
Druhý most je oblouková lávka, přes kterou návštěvník postupně dorazí k Malému jezeru. Pochopitelně míjí lucerny, další čajový domek, bambusové plůtky a krásný borový hájek. U Malého jezera jsou hezká keřová zákoutí, včetně kompozic z různých druhů kamélií.
Na závěr se určitě sluší navštívit i chrám Higašohongan. Jde o opravdu monumentální objekt z obrovitých cedrových klád. Na nádvoří pochopitelně nechybí bazének určený k rituální očistě, zde ho hlídá i mohutný modrý vodní drak, který má moc zapudit zlé démony. Musím ale přiznat, že největší dojem na mě udělaly živé volavky sedící na vstupní bráně, které jsem zprvu považovala za sochy. Patrně sem zalétají právě ze zahrady Šosei-en.
Fotografováno dne 23. 10. 2014.