Italské městečko Urbino najdeme v regionu Marche, asi 25 km na jihozápad od města Pesaro a asi 30 km na jihovýchod od státečku San Marino. Největšího rozkvětu toto město dosáhlo v 15. a 16. století, jeho renesanční historické jádro se dochovalo dodnes a od roku 1998 je střed města zapsán do seznamu památek Světového kulturního dědictví UNESCO. V městě sídlí arcibiskupství a od roku 1506 i univerzita.
Zahrada se nachází v centru města, byla založena roku 1809 jako školní zahrada internátní školy, později se dostala do vlastnictví církve, která byla v roce 1844 donucena dát ji do věčného nájmu místní univerzitě. Vchod je z ulice pojmenované po místním slavném rodákovi – via Bramante; vstoupíme mohutným portálem a po zaplacení vstupného projdeme budovou a sestoupíme do zahrady; má plochu kolem 22 arů a je vybudována na třech nepříliš výškově rozdílných terasách svažujících se směrem od vchodu.
První terasa se nachází po stranách schodů, po kterých přicházíme, po pravé straně roste mohutný trs bambusu (Bambusa vulgaris) spolu s několika druhy kapradin a árónovitých rostlin, po levici je nápadný stromek zimnokvětu časného (Chimonanthus praecox); dál projdeme kolem arálií skupinou urostlých stromů i u nás běžných druhů, zakončených krásnými exempláři dubu cesmínovitého (Quercus ilex) a cypřiše vždyzeleného (Cupressus sempervirens). U těchto stromů je skleník, vlastně z jedné strany prosklený pavilón se třemi místnostmi a rostlinami v květináčích na prosklené straně; před ním je i malá sbírka rostlin masožravých. Hned vedle je ještě malý nepřístupný skleník se sukulenty.
Následuje oddělení s převážně léčivými bylinami, záhony jsou lemovány nízko zastřiženými zimostrázy a u okrajů cestiček je řada květináčů s dalšími rostlinami; je tu i zamřížované jezírko s lekníny. Nejrozsáhlejší je nejnižší terasa se záhony uspořádanými podle čeledí, druhy patří většinou mezi trvalky, je tu i několik pahýlů stromů a dřevin živých.
Je zjevné, že zahrada je vybudována především pro didaktické účely. V zahradě nenajdeme asi mnoho nějakých pozoruhodných taxonů, je až překvapující, jak málo z nich by zrovna tak nemohlo být klidně i venku u nás; od podrobnějšího zkoumání nás odradil i stav rostlin (viz níže); určitě pěkné – i když určitě ne monumentální, jak je zde uváděno – jsou některé stromy u skleníku nebo na nejníže položené terase dvousetletý buk lesní (Fagus sylvatica).
Jakkoliv by bylo možné poukázat na pěkné exempláře i dalších rostlin, převládající dojem je bohužel smutný, zahrada je očividně zanedbaná a špatně vedená. Když pomineme v této rozsahem opravdu malé zahradě to, že u mnoha značek najdeme místo uváděných – přitom často i u nás běžných a nenáročných – druhů jen plevel, označení pochází i podle stavu a popisu z různých dob, a tak občas potkáme nevídaná letitá synonyma běžných druhů či matoucí označení čeledí, např. Lamiaceae a Labiatae hned vedle sebe. Horší je ale stav mnoha prezentovaných jedinců; podél záhonů na terase u skleníků je mnoho spíš hrnkových než kbelíkových rostlin (vesměs dřevin) v žalostném stavu, jako včera vytažených po přezimování v nepříliš vhodných podmínkách, podobně jsou na tom nezřídka i sukulenty v malém skleníku. Dřeviny živořící v květináčích jsou často podivným řezem udržované v malých rozměrech, ve volné půdě narazíme i na natvrdo zkrácený strom jen s částí koruny nebo jiný, snad už odumřelý s odříznutou korunou celou; jinde zase vidíme dávno do kůry kmene zarůstající jmenovky. Jako jediné plus lze uvést několik zřejmě nedávno instalovaných tabulí s podrobnými informacemi o vedle rostoucích druzích.
Vstupné je 1 €, otevřeno je od května do září, většinou ve všední dny.
Fotografováno dne 31. 5. 2019.