Stejně jako jinde, i v Kodani platí, že turisté chtějí vidět především to, co už znají. A vzhledem k tomu, že celosvětově nejznámějším symbolem Kodaně je socha Malé mořské víly, návštěva právě tohoto místa je povinná – tedy alespoň se to tak jeví při sledování turistického bláznění, které se u této sošky každodenně odehrává.
Ještě Karel Čapek si mohl dovolit na Malou mořskou vílu ve své cestopisné Cestě na sever dočista zapomenout, své dojmy z procházky po promenádě, která k soše vede, shrnul snivými slovy: …jen ještě poslední procházku po Langelinie a dívat se, jak průsvitnou nocí severní plují zářící parníky do Göteborgu nebo z Malmö; to je divné, člověk vždycky závidí lodi, která vyplouvá, a břehu, který se vzdaluje. Obávám se, že dnes by jeho povídání o promenádě Langelinie vypadalo hodně jinak; i kdyby tu proplouvaly všechny parníky světa najednou, stejně by nejspíš viděl především ty nekonečné davy směřující k soše.
Langelinie je vlastně kodaňské přístavní molo, promenáda i park v jednom. Cesta podél břehu úžiny Øresund tu vedla už v 17. století, směřovala od středu města až do oblasti ležící severně od staré Kodaně. Jenže mohli sem jen vojáci, hned vedle se totiž zvedají valy citadely Kastellet, historické vojenské pevnosti s pentagonálním půdorysem a bastiony. Bylo to vlastně město ve městě, dokonce i s vlastním kostelem, větrným mlýnem a tvrdým vězením (svou smrt tu třeba našel britský pirát John Norcross). Obrana Kodaně byla v této době nadevše, panoval tu přísný vojenský řád, první procházku po nábřežní promenádě si mohli civilové dopřát až v 19. století. Nejdřív tedy jen ti solventnější, kteří zaplatili mýtné, po roce 1848 už sem dorazili všichni.
V druhé polovině 19. století bylo rozhodnuto, že severně od města – tedy právě v této oblasti – vznikne nový přístav, kde by mohly kotvit i velké námořní lodě. Oblast se výrazně proměnila, a když byl v roce 1894 přístav otevřen, stála tu už i celá komerční čtvrť táhnoucí se podél ulice zvané Strandboullevarden.
V okolí samotného mola byl zřízen park, objevila se tu řada soch, k nimž patří i ona již výše zmiňovaná Malá mořská víla. Ale najdete tu i sochy podstatně zřetelněji upomínající na historii Dánska: třeba pomník námořníkům, kteří zahynuli na dánských obchodních lodích v průběhu 1. světové války (Dánové tehdy přišli o stovku lodí), sloup admirála Ivara Huitfeldta z roku 1886, pomník dánské princezny Marie Orléanské, podstatně novější je pak socha dánského krále Frederika IX.
Cesta je lemována bohatě osázenými okrasnými záhony, v době naší návštěvy tu všude kolem houževnatě voněly šeříky. Na mohutných valech citadely se ve velkém leskly květy zplanělých tulipánů (Tulipa sylvestris) a snědků (Ornithogalum nutans), v hradebním příkopu se ukazovaly stulíky (Nuphar lutea) i prustky (Hippuris vulgaris) – příroda si najde cestu i do vojenských bot.
Intenzivně až magicky tu promlouvá moře, Kodaň umí využít jeho blízkost opravdu mistrně; nedivím se panu Čapkovi, že si ve vzpomínkách spojil procházku po Langelinie právě s představou plujících lodí, ostatně i ta mořská Rusalka od pana Andersena se sem velmi dobře hodí.
Skvělá podívaná na nás čekala ale ještě i za jižním okrajem Langelinie: u anglikánského kostela sv. Albana totiž stojí naprosto úžasná Gefionspringvandet, tedy kašna upomínající na norskou bohyni Gefjon, která podle dávné legendy se svými volky vyorala z moře dánský ostrov Sjælland. Ohromné! Přiznám se, že jsem v první chvíli přemýšlel o bílých místech v česko-dánských mytických vztazích, náš Přemysl Oráč by totiž mohl mít kašnu hodně podobnou… Je zajímavé, že Dánové a Češi mají ve svých pověstech společnou právě orbu.
Kodaň je krásné město, říkává se jí „Paříž severu“ – na toto přirovnání si vzpomněl i Karel Čapek ve svém cestopise. Dojemný příběh Rusalčiny lásky k tomuto městu rozhodně patří, nenechejte se jím ale zasytit docela, Kodaň nabízí lahůdek daleko více. Vždyť dokonce ani sama Langelinie není jen pohádkou o Malé mořské víle, třeba takovou bohyni Gefjon bych si osobně rozhodně přehlédnout nikdy nedovolil.
Fotografováno dne 15. 5. 2019.