Areál Taizo-in nalezneme v severozápadní části Kjóta, je volnou součástí daleko většího komplexu Myošin.
Na vstupní brance návštěvníka jistě zaujme nezvyklý reliéf sumce, což souvisí s faktem, že v místním poměrně malém zenovém chrámu je uchovávána historicky nesmírně vzácná inkoustová malba „Lov sumců“, která je součástí japonského národního pokladu. Původní budova vznikla již na počátku 15. století, nicméně byla zničena požárem ve válečných letech 1467–77 a znovu pak vystavěna. V současnosti zde kromě zenových meditací probíhají i čajové obřady, psaní kaligrafie a podobné aktivity určené pro předem objednané návštěvníky z řad laiků.
Příchozí nicméně přitahují možná ještě více dvě opravdu mimořádně krásné zahrady. První z nich je zenová suchá zahrada Monotobu no niva v tradičním stylu karesansui. Jak napovídá již její název (Monotobova zahrada), jde o dílo autorské, malíř Kano Monotobu zde v období Muromači několik let žil a převedl takto do prostoru své krajinomalby. Klasické uhrabané písečné plochy s vystupujícími kameny jsou doplněny výsadbami miniaturizovaných dřevin (hlavně různé kamélie a borovice) a místy i soliterními bylinami (Tricyrtis, Gentiana, Iris). Je tu i suché říční koryto karenagare. Autor využil princip tzv. vypůjčené krajiny a celá zahrada opticky navazuje na výhled na vzdálené pohoří Narabigaoka.P rostor Monotobovy zahrady (cca 170 čtverečních metrů) volně navazuje na další, daleko novější zahradu, nedaleko které stojí čajový pavilonek ukrytý v dovedně sestříhané zeleni.
Svažitá vodní zahrada Joko-en v okolí menšího jezera pochází až z šedesátých let 20. století (1963–66). Jejím autorem je Nakane Kinsaku. Jde o menší procházkovou zahradu ve stylu cukijama, která nabízí několik vyhlídkových míst. Návštěvník může obdivovat potok s dovedně vytvořenými kaskádami i různé partie jezerního břehu a pochopitelně nechybí ani některé symbolické předměty.
V šintoistickém náboženství je oslavována krása a plodnost přírody pomocí uctívání kami, což je jakýsi božský princip sídlící často ve jezerech, horách, mimořádně krásných stromech či rostlinách. Pociťujeme-li nadšení a úžas nad krásou zahrady, v podstatě se tím modlíme. Návštěvník však musí dávat velký pozor, aby podobný prostor duchovně neznečistil – toto náboženské tabu se označuje slovem kegare, a označuje cokoli, co souvisí se špínou, nákazou, smrtí a zločinem. Tohoto znečištění se lze zbavit očistou nebo dokonce dočasným opuštěním společnosti, protože se může přenést na další osoby.
Před vstupem do svatyně, ale i do chrámové zahrady, kterou je i areál Taizo-in, je tradicí rituální omytí rukou v bazénku čózuja a vypláchnutí úst bambusovou naběračkou hišaku, aby znečištěná osoba nepřenesla kegare na někoho jiného prostřednictvím slov. Nezbývá než obdivovat moudrost Japonců, protože zlé slovo někdy napáchá víc škody než zlá nemoc.
V popisované zahradě je těchto bazénků dokonce několik, každý v jiném stylu a kromě toho u vchodu do areálu slouží spíše jako dekorační předmět, který má navodit ty správné myšlenky, přesto je však možné je k popsanému účelu použít.
V areálu je i několik můstků, které obecně symbolizují nejen přechod od života ke smrti, ale i od fyzična do duchovna.
K zahradě volně přiléhá i symbolický hřbitov, který vypadá pro Evropana značně neobvykle. Prkénka vzdáleně připomínající lyže mají na sobě napsaná speciální jména používaná pouze pro mrtvé.
Fotografováno dne 24. 10. 2014.