Vymanit se z prostředí znamená ukončit rození i zanikání,
jako když splýváte s proudem…
– Chuej-neng: Tribunová sútra šestého patriarchy
Tato zahrada je součástí zen-buddhistického kláštera v Kjótu, který byl založen v roce 1450. Právě v této době dosáhly japonské klášterní zahrady svého vrcholu. Zahrada je rozdělena do několika částí, kromě rozsáhlého jezera je zde například i čajovna a soukromá zahrada. Avšak celosvětově proslulou se stala v této zahradě především její „suchá skalka“ (karesansui), která neobsahuje žádné rostliny, ale jen 15 kamenů a štěrk. Byla založena zřejmě už na konci 15. století a je jakýmsi estetickým vyjádřením zenové filozofie. Bylo z ní odstraněno vše nestálé, pomíjivé, okázalé, či dokonce smyslné.
O japonských zahradách byla už napsána celá obří knihovna moudrých spisů. Ani v náznaku z nich nechci vybírat podstatu japonské zahradní tvorby, natolik si totiž zahradního umění Dálného východu vážím. A není to vlastně jen zdejší zahradní umění, před kterým v hluboké úctě smekám, ani nemůže být – celá tamní zahradní praxe je totiž založena na svérázné východní filozofii (řekl by Evropan), na soustředění a moudrosti (řekl by Asiat), obzvláště, když se jedná o zahradu klášterní. Přiznávám, že zde mohu jen paběrkovat. Naštěstí zaopatřen náležitou literaturou, o kterou se s vámi rád rozdělím:
Jsme oblouzeni vlastními bludy. Řeč ztratila smysl. Tma nepřichází z tmy. Tma je proměna světla. Světlo vyvstane ze tmy. To, co přichází, souvisí s tím, co odchází…
Lidské srdce nemyslí, vyrůstá a pramení z prázdné tišiny, je vzdáleno scestným názorům, a to je ta první veliká událost v řetězu příčin a následků. Nebloudit uvnitř ani venku, znamená být dalek rozpolcenosti. Venku nás mýlí formy, uvnitř nás mýlí prázdnota. Uprostřed forem být vzdálen formám, v prázdnotě nebýt prázdný, to je to, čemu se říká nebloudit uvnitř ani venku. Pochopíš-li tuto pravdu, tvé srdce se touto myšlenkou otevře a ty vejdeš do světa.
Nazření a pochopení vlastní přirozenosti je jako veliké moře, jež do sebe přijímá všechny toky řek a v jedno spojuje malé i velké vody.
Takový člověk pak už netrvá na ničem ani uvnitř, ani venku, přichází i odchází, jak se mu zachce, zbaven ulpínavé mysli proniká vším, prochází vším a pohybuje se svobodně.
V každém nebytí je pravda,
za pravdu neměj, co se jeví.
Budeš-li se pokoušet uvidět pravdu.
to, co uvidíš, nebude nikdy pravda…
Nebude-li pohybu ani klidu, života ani smrti, odchodu ani příchodu, pravdy ani lži, setrvání ani vzdálení, jen rozhostí-li se tichý mír, to bude velká Cesta.
Od roku 1994 je tento chrám – spolu s několika dalšími památkami v Kjótu – zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Všechny citace byly vybrány z Chuej-nengovy Tribunové sútry šestého patriarchy. Do češtiny přeložil Oldřich Král (Praha, Odeon 1988).
Fotografie pořídila Elena Kukučková.