Počátky vídeňského Hofburgu sahají až do středověku. V letech 1438–1583 a 1612–1806 byl rezidencí císařů Svaté říše římské, do roku 1918 sídlem císařů rakouských – ona mezera mezi lety 1583 a 1612 vyznačuje dobu, kdy byla centrem mocnářství rudolfínská Praha. Hofburg ležel po celá staletí v opevněné části města, větší zahrady se do omezeného prostoru za hradbami nevešly – proto také bylo už od 16. století až daleko za městskými hradbami budováno letní císařské sídlo Schönbrunn. To sice postrádalo hradby, což se v době tureckého obléhání Vídně projevilo jako fatální, ale na druhé straně v dobách mírových nebylo ve svém rozmachu nijak výrazněji prostorově omezováno.
Dnes najdeme v těsné blízkosti Hofburgu zahrady hned dvě: blíže u paláce leží Burggarten, o málo dále se nachází o něco větší Volksgarten. Obě zahrady jsou dílem velkých urbanistických proměn 19. století.
V roce 1275 byl v místech dnešního Hofburgu postaven první hrad. Jeho výstavbu dokončil český král Přemysl Otakar II., po jeho smrti v roce 1278 se pevnost stala sídlem Habsburků. Hrad byl několikrát přestavován, v průběhu staletí přirůstaly i četné další části tohoto hradního komplexu. Nejprve v letech 1547–52 jej renesančně upravil Ferdinand I., jen o něco později byl vystavěn Staalburg, v roce 1611 byla dokončena stavba Amalienburgu, v roce 1668 i barokní stavba Leopoldova traktu (Leopoldinischer Trakt). Ve dvacátých letech 18. století, v době vlády Karla VI., vznikla podle projektu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723) také dvorní knihovna a k 10. výročí bitvy u Lipska též nová hradní brána. Nejvýraznější rozšíření Hofburgu se uskutečnilo za vlády císaře Františka Josefa I., kdy byl přistavěn Nový hrad (Neue Burg).
Za vznik obou zahrad u Hofburgu může Vídeň tak trochu „děkovat“ napoleonským vojákům; před svým odjezdem z Vídně v roce 1809 totiž Francouzi vyhodili do povětří masivní hradní bastion. Ukázalo se, že tento historický typ obranných staveb už nemá v novějších časech žádný podstatnější vojenský význam a nově vytvořený prostor poblíž vnitřního města nabízel spoustu možností k nejrůznějšímu využití. A tak vídeňské hradby začaly postupně padat jedna za druhou, na jejich místě vznikala v průběhu 19. století okružní Ringstraße s řadou nových výstavných budov, ale i zahrad.
Na jižní straně Hofburgu byla v letech 1818–19 zřízena pro císaře Františka I. privátní zámecká zahrada, dnes zvaná Burggarten (dříve Neuer k. k. Hofgarten). Až do zániku monarchie byla vyhrazena pouze pro členy císařské rodiny, zpřístupněna veřejnosti byla teprve v roce 1920. Po roce 1848 byla zahrada ještě rozšířena, změnila se i její podoba, místo pravidelné zahrady se tu objevil anglický park. Při zakládání vídeňské Ringstraße v roce 1870 dosáhla zahrada dnešních rozměrů a byla ohraničena železným plotem, slavným to produktem Salmovy ocelárny v moravském Blansku.
Rakouský architekt Ludwig Gabriel von Remy (1776–1851) vyprojektoval v roce 1823 pro toto místo i velkolepý skleník s ocelovou konstrukcí, jehož délka dosahovala 180 metrů a šířka 13 metrů. Schraňoval velké množství rostlin z tropických oblastí celého světa, zabydleli se tu i četní exotičtí ptáci, byly tu údajně chovány i opice. Dnešní secesní Palmový skleník, jehož součástí je i Schmetterlinghaus (Motýlí dům), byl postaven architektem Friedrichem Ohmannem (1858–1927) jako poslední budova v Hofburgu až v roce 1903. Dnes v oranžerii najdeme restaurační zařízení.
V parku je dnes rozmístěno několik pomníků, je tu vzdávána pocta císařům i umělcům: jezdecká socha od Balthasara Ferdinanda Molla (1717–85) z roku 1780 patří císaři Františku Štěpánovi I., zakladateli menažerie a Holandské botanické zahrady v Schönbrunnu, u stylizované skalky stojí socha císaře Františka Josefa I., která tu byla odhalena až 18. srpna 1957, tedy v den císařových narozenin. Excelentní vídeňské umělce připomíná pomník W. A. Mozarta od sochaře Viktora Tilgnera (1844–96) a těsně před zahradou stojí ještě také pomník velkého básníka J. W. Goetha, dílo Edmunda von Hellmer (1850–1935) z roku 1900. Kolorit zahrady dotvářejí četné staré stromy, k nejpozoruhodnějším jistě patří letitý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).
A ještě jeden drobný detail se Burggarten týká: ve Vídni se na trávník obvykle smí, je samozřejmě otázkou vkusu, kde ulehnete, v Schönbrunnu nebo v rosariu ve Volksgarten bych to osobně určitě nezkoušel, ale v Burggarten nebo Augarten je to naprosto normální. V sedmdesátých letech 20. století mladí Rakušané právě tady v Burggarten za zrušení zákazu vstupu na trávníky dokonce hlasitě demonstrovali. Od těch časů tu vládne vídeňská trávníková tolerance a pohoda.
Při severním okraji Hofburgu a jižně od známého Burgtheatru leží druhá ze zahrad – Volksgarten. Je to vlastně první veřejný park ve Vídni (a nejspíš i v celém tehdejším mocnářství), otevřen byl už v roce 1823. Začal vznikat na místě někdejších městských hradeb již v roce 1819, byl však do něj začleněn i tzv. Paradeisgartel, tedy ve své době dobře známá vídeňská promenáda. Tato část městské veřejné zeleně byla u zdejších hradeb vybudována už v letech 1755–60 podle projektu dvorního zahradníka Adriana van Steckhovena (1705–82), který se do historie zapsal především jako první zahradník Holandské zahrady v Schönbrunnu.
V samotném středu nové zahrady byl v roce 1823, tedy za vlády Františka I., postaven podle projektu Petera von Nobile (1774–1854) neoklasicistní Theseův chrám. Původně v něm byla umístěna Théseova socha, jejímž autorem byl italský sochař Antonio Canova (1757—1822), později však byla přemístěná na schodiště Uměleckohistorického muzea. Dnes nás před chrámkem pozdraví socha mladého atleta (Jugendlicher Athlet) od vídeňského sochaře Josefa Müllnera z roku 1921. V době budování Ringstraße tu západně od Theseova chrámu vzniklo i rozsáhlé rosarium, východní strana parku je pak dodnes lemována stromovými alejemi. Ve výsadbě zahrady jistě zaujme velmi statný platan, který tu roste nejspíš už dobrých 200 let.
V zahradě se nachází také pomník rakouského spisovatele Franze Grillparzera a rozlehlá fontána, která připomíná císařovnu Alžbětu Bavorskou, řečenou Sisi. Ta byla odhalena v roce 1907, tedy v době, kdy se již tato tragicky zesnulá císařovna stala ve Vídni obecně oblíbenou.
Od počátku existence zahrady měla specifický význam zdejší Cortiho kavárna (Cortisches Kaffeehaus), která vznikla hned v roce 1822 a v průběhu následných desetiletí byla ještě několikrát přestavována a rozšiřována. Bylo to místo dostaveníček vídeňské aristokracie a vyšší společnosti, popíjelo se víno, hrávala tu hudba. Dnes můžete navštívit v tomto parku i teprve ve druhé polovině 19. století postavenou kavárnu Meierei, která je známá především výbornou vídeňskou kávou, skvělým jablečným štrůdlem a až nezvykle přítulnými vrabci.
Fotografováno dne 11. 9. 2019.