Zahrady u vídeňského paláce Schönbrunn patří k nejreprezentativnějším historickým zahradním areálům Evropy. Jsou nerozlučně spojeny s dvorem rakouských panovníků, a tedy i českých králů – po dlouhou dobu byl Schönbrunn letním sídlem Habsburků. Rozloha tohoto areálu je úctyhodná, čítá 186 hektarů.
V polovině 16. století stával na tomto místě mlýn, kterému se říkávalo Katterburg. V roce 1569 jej koupil Maxmilián II. Habsburský (1527–76), aby se na pozemku v blízkosti Vídně mohl věnovat lovu. Traduje se, že v roce 1619 si císař Matyáš povšiml zdejšího vodního pramene, císařova slova Welch‘ schöner Brunn pak dala tomuto místu i samotný název. Záhy u něj vznikl i zámeček, který byl však při tureckém obléhání Vídně v roce 1683 silně poškozen. Leopold I. (1640–1705) zde tedy nechal v roce 1687 vybudovat císařskou rezidenci novou, která se měla vyrovnat svou výstavností královskému paláci ve francouzském Versailles. Císařský palác měl stát na vyvýšené plošině, kolem se měly rozkládat rozlehlé zahrady se sedmi kaskádami. Autorem tohoto projektu byl architekt Johann Bernhard Fischer von Erlach (1656–1723).
Avšak záhy se ukázalo, že projekt je až příliš nákladný, byl proto dosti výrazně pozměněn, zjednodušen. Palác byl postaven v dolní části pozemku, kaskády byly zrušeny. Zahrada se táhla dlouhým úzkým obdélníkem do svahu, po obou stranách zahrady se rozkládaly lesy. Autorem technických detailů projektu tehdy byl francouzský inženýr Jean Trehet (asi 1654–1723), který tu vybudoval systém nádrží a kanálů pro zajištění správného fungování fontán.
Dnešní podoba zámku vznikla až v dobách panování císařovny Marie Terezie (1717–80), podepsal se pod ní architekt Nicolo Pacassi (1716–90), jehož architektonické úpravy známe i z Pražského hradu. Velkolepý parter u zámku byl vyzdoben broderií, na jeho konci byla postavena monumentální Neptunova fontána. Její výstavba byla zahájena v roce 1776, dokončena byla krátce před smrtí Marie Terezie v roce 1780. Její návrh pochází od stavitele Johanna Ferdinanda Hetzendorfa von Hohenberga (1732–1816), samotné sousoší (stejně jako četné další sochy v Schönbrunnu) vytvořila dílna Johanna Wilhelma Beyera (1725–96). Podle Hetzendorfova projektu byl v letech 1772–75 na vyvýšeném místě zahrady, tedy tam, kde měl původně dominovat palác, postaven gloriet.
Původní dlouhé a rovné cesty s průhledy byly nověji nahrazeny četnými živými ploty, které jednotlivé části zahrady uzavíraly do menších zákoutí. Ta potom byla ozvláštňována menšími stavbami, pověstný schönbrunnský pramen byl v roce 1771 obestavěn novou grottou, jejíž návrh vytvořil Isidore Canevale (1730–86), objevila se tu řada soch, od roku 1775 stál v horní lesnaté části parku také malý gloriet. Vyrostla tu ale i řada podstatně rozsáhlejších staveb, kupříkladu pseudoantická zřícenina, tedy vlastně svérázné symbolické varování před pýchou a pádem velkých vládců světa, anebo přes 35 metrů vysoký obelisk s grottami z roku 1777.
V odlehlejší části Schönbrunnu za glorietem stával od roku 1803 také bukolický tyrolský statek (Tirolergarten), v němž si dokonce i císařská rodina mohla alespoň na chvíli odpočinout od přísné dvorské etikety. V dětství tu trávil své volné chvíle císař František Josef, korunní princ Rudolf, ale třeba i Napoleonův syn.
Císař František Štěpán Lotrinský (1708–65), manžel Marie Terezie, zřídil v polovině 18. století v zahradě pozoruhodnou menažerii, která byla postavena ve stylu zvěřince ve Versailles. Nedaleko odtud na západní hranici Schönbrunnu byla v této době založena i tzv. Holandská botanická zahrada (Holländisch-Botanischer Garten), která se stala pravým centrem rostlinného světa císařského dvora. Už tehdy právě tady vznikly rovněž menší skleníky pro exotické rostliny. Avšak v roce 1755 byla postavena na východní straně paláce dokonce i rozsáhlá oranžerie, ve které byly uskladňovány četné citrusy, palmy a další rostliny, které vyžadovaly v zimních měsících ochranu před mrazem. První subtropické rostliny u schönbrunnského dvora údajně pěstovala na začátku 18. století už Amálie Vilemína Brunšvicko-Lüneburská (1673–1742), manželka arcivévody Josefa I. – bylo to na 300 rostlin přivezených nejspíš z jižní Itálie. Avšak naprosto první subtropické rostliny znali u vídeňského dvora samozřejmě již daleko dříve, pěstovaly se od poloviny 16. století u císařského Hofburgu v centru Vídně.
Rostliny, které byly v průběhu následujících desetiletí do Vídně přiváženy především výzkumnými expedicemi (hlavně ze subtropů a tropů Nového světa, ale i jižní Afriky či Maskarén), byly původně pěstovány v Schönbrunnu. Část z nich však byla umístěna i v zahradě vídeňského zámku Belvedere, v zahradě Augarten, která se nachází při severním okraji Vídně, a samozřejmě rovněž u paláce v Hofburgu.
Současný Palmenhaus, stojící v schönbrunnské Holandské zahradě, je stavbou poměrně mladou, byl vybudován až v letech 1880–82. Jeho projekt vytvořil architekt Franz Xaver Segenschmid, délka skleníku činí 114 metrů, výška 25 metrů a je rozdělen do tří části, které se liší výškou udržované teploty i vzdušnou vlhkostí – skleník byl samozřejmě vybaven ve své době nejmodernějším vytápěcím i ventilačním systémem.
Jistě bude dobré na tomto místě vzpomenout na jména ředitelů schönbrunnských zahrad: v letech 1753–80 tu působil Holanďan Adrian van Steckhoven, po něm nastoupil rovněž holandský zahradník Richard van der Schot (1780–90). Následoval Franz Boos (1790–1827), Franz Bredemeyer (1827–39) a Philipp Welle (1839–45). Dosti významným botanikem byl brněnský rodák Heinrich Schott (1845–65), kterého vystřídal Adolf Vetter (1865–89), řadu císařských dvorních zahradních ředitelů po něm doplnil z Čech pocházející Anton Umlauft (1889–96). Na přelomu století tu působil Franz August Vogel (1896–1908), posledním císařským zahradním ředitelem byl Johann Reitmeyer (1908–19).
U východní stěny císařského paláce se nachází turisty vyhledávaná Zahrada korunního prince, hned za ní leží efektní zahrada Na sklepě (Kronprinzengarten und Garten am Keller). Tato část Schönbrunnu byla až do zániku monarchie soukromou zahradou císařské rodiny – samotný park byl totiž už v roce 1779 otevřen pro veřejnost. Její podoba je z části zachycena už na projektu lotrinského zahradního architekta Louise Gervaise z let 1745–50, avšak sama zahrada na tomto místě vznikla až v roce 1865. Bývá dosud osazována velmi dekorativním vzorem a je ohraničena podloubím ve tvaru podkovy s pěti trelážovými pavilony. V polovině 20. století byl nejodlehlejší pavilon nahrazen moderní vyhlídkovou věží, ze které se nabízí skvělý výhled na celou tuto část zahrady. Stejnou funkci privátní císařské zahrady měla i Hietzingerská zahrada (Hietzinger Kammergärten) u západní zdi paláce.
Zajímavou částí zahrady v západní části Schönbrunnu je bludiště (Irrgarten) tvořené živými ploty. Vzniklo tu někdy po roce 1700 a sestávalo ze čtyř částí a centrálního pavilonu. V roce 1892 však bylo zrušeno, v roce 1999 opět obnoveno. Poblíž bludiště najdeme i boskety obklopené rosarium, které bylo založeno někdy v letech 1750–55. Autonomní jednotkou je také historická menažerie (Tiergarten), která dodnes slouží jako zoologická zahrada. V její těsné blízkosti leží arboretum a Holandská botanická zahrada, která byla středem botanického života dávného císařského dvora.
Zámek Schönbrunn a jeho zahrady patří k nejskvostnějším palácovým areálům Evropy. Byl po dlouhou dobu vzorem pro řadu zahrad a parků i v českých zemích. V roce 1996 byl celý komplex zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Fotografováno dne 12. 9. 2019.