V centrální části Nepálu se nachází Káthmándská kotlina, nejstarší osídlená oblast v Nepálu. Je od nepaměti hlavním náboženským a kulturním centrem země. Sestává z území tří měst, dříve městských států – Káthmándú, Pátanu a Bhaktapuru. Údolí Káthmándú bylo v roce 1979 zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO; zahrnuje sedm skupin památek, které představují vrchol nepálského umění. Jednou z oněch památkových skupin je i Pašupatináth, nejsvětější místo hinduistů na posvátné řece Bágmatí.
Káthmándská kotlina se rozkládá pod himálajskými vrcholky v nadmořské výšce 1300 m. Je pozůstatkem horského jezera, z něhož téměř před 10 000 lety vytekla voda jižní soutěskou Čóbar. Oblast byla osídlená už od neolitu. Rozvíjelo se tu zemědělství i městská kultura. Dobrou úrodu a ochranu sklizně měly zaručit obřady náboženských kultů. Již před počátkem našeho letopočtu obyvatelé uctívali indická božstva (Višnu, Šivu a některá ženská božstva). Prováděli také dlouhé pohřební rituály spojené s kremací; chtěli tak zabránit převtělení zemřelého do podoby zlého ducha.
Pašupatináth, nacházející se na východním okraji nepálského hlavního města Káthmándú, je rozlehlý komplex hinduistických chrámů, svatyní, pagod a dalších náboženských staveb vzniklých v průběhu staletí u posvátné řeky Bágmatí. Celý komplex staveb propojených schodišti, cestami, parky a porosty stromů včetně posvátného háje zabírá plochu 264 ha a zahrnuje na 518 chrámů a památek.
Hlavní chrám krychlového tvaru s dvojitou pozlacenou střechou je zasvěcen jedné z inkarnací boha Šivy jménem Pašupati (Pán zvířat). Šiva je bůh ničitel, ale v hinduismu je zánik brán pozitivně, jako počátek nové existence. V hlavním chrámu je mnoho unikátních obrazů a soch, velký kamenný Šivův lingam se čtyřmi tvářemi a obrovská socha Šivova býka, Nandiho. Běžný turista ovšem tyto poklady neuvidí; do chrámu v uzavřeném areálu mohou vstoupit pouze hinduisté.
Komplex chrámu spolu se stupni (gháty) na břehu řeky Bágmatí slouží ke kremacím zemřelých; Pašupatináth bývá někdy nazýván „malým Váránasí“. Gháty výše po toku řeky sloužily pro spalování členů královské rodiny, pak byla místa pro vyšší kasty a na okraji chrámového komplexu byly gháty pro kremace chudých. Dnes po formálním zrušení kast místo kremace určí částka, kterou zaplatí příbuzní zemřelého. Nebožtíka nejprve umyjí, zabalí do žluté plachty a položí na hranici. Nejstarší syn hranici zapaluje. Mužští členové rodiny jsou shromážděni za ní. Když hranice dohoří, je popel spolu se zbytky kostí vhozen do posvátné řeky Bágmatí. Řeka mnoho vody nemá, a tak patří mezi nejznečištěnější vodní toky v celé Asii. Na břehu řeky najdeme z rostlin kupříkladu jihoasijskou protěž Pseudognaphalium affine, paleotropickou bazalku Ocimum americanum, i nám dobře známý sléz lesní (Malva sylvestris), ale také řadu druhů zavlečených, k nimž patří třeba jihoamerická Alternanthera philoxeroides, středoamerický kladivník noční (Cestrum nocturnum), nepříjemná neotropická sambaba obecná (Parthenium hysterophorus). Ale v okolí staveb je vysazován také dekorativní keř Duranta erecta i krásná bougainvillea. Z kapradin na břehu řeky najdeme kupříkladu Pteris arisanensis (Pteridaceae), v lesních porostech se objevuje Osmunda japonica (Osmundaceae) nebo Microlepia speluncae (Dennstaedtiaceae) aj.
Floristicky nejcennější částí této oblasti je posvátný háj Pašupati. Dlouho se v Nepálu tradovalo, že posvátné háje jsou vlastně relikty původních lesů s velmi bohatou biodiverzitou, které byly po celá dlouhá tisíciletí chráněny obyvatelstvem na základě místních kulturních a religiózních aspektů a společenských tabu. Vegetace v nich vlastně měla být pod přímou ochranou božstva, kterému byl háj zasvěcen, třeba jen sebemenší pohnutí větvičkou bylo tabu. V současnosti byl aspekt panenskosti zdejší přírody nahrazen spíše jen konstatováním, že se jedná o lokality sloužící k vykonávání náboženských praktik, najdeme zde totiž samozřejmě i rostliny zcela nepůvodní. Přesto se samozřejmě jedná o území pozoruhodné a cenné.
Posvátný háj Pašupati leží v nadmořské výšce okolo 1300 m a jeho rozloha činí 83,55 ha. Podle doložitelných údajů je stár přibližně 1400 let a dominantní dřevinou v něm dříve býval druh Choerospondias axillaris (Anacardiaceae). V současnosti lze háj rozdělit na tři charakterově odlišné oblasti. Největší je tzv. „lachárová doubrava“ (Quercus-Myrsine Mixed Forest), která zabírá plochu zhruba 40 hektarů, dominantními dřevinami zde jsou východoasijský dub Quercus glauca (Fagaceae) a Rapanea capitellata (syn. Myrsine capitellata, Primulaceae). Z dalších dřevin zde najdeme například věhlasné „ovoce bohů“ Syzygium cumini (Myrtaceae), anebo druh Stranvaesia nussia (Rosaceae). Průměrná výška stromů v této části háje byla 12,6 m, maximální výška dosahuje 20 m.
Druhým typem lesa je „lachárovo-hruškovcový vlhký les“ (Myrsine-Persea Moist Forest), který zabírá 22,5 ha a vyskytuje se v něm na 11 druhů dřevin, kromě dominantního druhu Rapanea capitellata je tu ještě výrazně zastoupen himálajský hruškovec Persea odoratissima (Lauraceae). Z dalších druhů jmenujme kdysi zde zřejmě nejběžnější Choerospondias axillaris (Anacardiaceae), dále druhy Castanopsis tribuloides (Fagaceae), Myrica esculenta a Myrsine semiserrata (Primulaceae), Stranvaesia nussia (Rosaceae) aj.
Třetí oblast, která zabírá 20,9 ha, bychom mohli snad nazvat počeštěně „kaméliovo-hrušňovým lesem“ (Schima-Pyrus Forest). V této zóně bylo zaznamenáno 14 druhů stromů, dominantními byly druhy Schima wallichii (Theaceae) a Pyrus pashia (Rosaceae). Nejvyšším stromem je zde 35 m vysoká australská Araucaria bidwilii, průměrná výška zde rostoucích stromů činí asi 15 m. Z dalších druhů v této oblasti roste například mediteránní Celtis australis (Cannabaceae), jihoasijská olše Alnus nepalensis (Betulaceae), jihoasijský lék na choleru Eurya acuminata (Pentaphylacaceae), také Hymenodictyon orixense (Rubiaceae) či Ziziphus incurva (Rhamnaceae) a další druhy.
Každý rok, zhruba v polovině listopadu, se v chrámu Pašupatináth koná svátek Bala Čaturdáši neboli Noc uctívání mrtvých. Nepálci v chrámu zapalují svíčky jako vzpomínku na své zesnulé příbuzné. Při zemětřesení 25. dubna 2015 byly některé svatyně v rozlehlém komplexu značně poškozeny, ale hlavní chrám přestál jen s několika málo trhlinami na stěnách.
Fotografováno dne 5. 5. 2016.
Literatura:
Laxmi J. Shrestha, Mohan Devkota (2013): Forest Types of Pashupati Sacred Grove, Kathmandu, Nepal. In: Journal of Natural History Museum, Tribhuvan University, Kathmandu, Nepal; Vol. 27, 2013: 72–77.