Ještě na sklonku 20. století byste na tomto místě našli jen zříceninu. V květnu 1945 byl totiž zámek vypálen, byly zničeny rovněž některé další objekty v parku. Teprve v devadesátých letech 20. století se lidé na obou stranách německo-polské hranice dohodli, že celému areálu navrátí jeho dřívější slávu a lesk. Investice do záchrany památky byly ohromné, leč rekonstrukční práce proběhly tak zdárně, že už v roce 2004 byl park se zámkem zapsán do prestižního seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Historicky se obec Bad Muskau nachází v Horní Lužici (hornolužický název obce je Mužakow), asi 50 km severozápadně od Zhořelce, při dnešní hranici mezi Německem a Polskem. Park se rozkládá na obou březích Lužické Nisy, menší část se zámkem leží v Německu, větší díl parku na území Polska. Se svou rozlohou 728 hektarů se řadí k největším krajinářským parkům Evropy. Po celé 19. století byl vzorem pro mnohé další nově zřizované anglické parky.
První zmínka o zdejším vodním hrádku pochází z roku 1245. Ten nechal v 16. století přestavět Hans Georg von Schönaich na renesanční zámek, v 17. a 18. století se na rozšíření zámku podíleli Callenberkové. Již tehdy byla u zámku pravidelná barokní zahrada i s oranžerií a užitkovou zahradou. Zcela zásadní proměna zámku i celého širokého okolí zámku se však udála v letech 1815–26.
Tato přestavba je nerozdělitelně spjata se jménem knížete Hermanna von Pückler-Muskau (1785–1871), výrazné osobnosti z polí válečných i uměleckých, mimo jiné i autora koncepce krajinářské parkové úpravy v okolí zámku, na které spolupracoval s architektem Karlem Friedrichem Schinkelem. Po návratu z Anglie se kníže Pückler rozhodl přetvořit starou barokní zahradu na rozsáhlý anglický park, svůj pohled na pravidla nové parkové koncepce zaznamenal v díle Andeutungen über Landschaftsgärtnerei (1834). Vykoupil okolní pozemky, přestěhoval blízkou vesnici Köbeln (Kobjelin) na druhý břeh řeky Nisy, zrušil staré opevnění, zasypal dřívější vodní příkop, nechal vyhloubit umělý vodní kanál a u zámku vybudoval nové jezero. Celý areál kompozičně mistrně rozložil na březích Lužické Nisy. Prvním zahradním inspektorem v Bad Muskau se stal Jacob Heinrich Rehder (1790–1852).
V roce 1845 však Pückler panství prodal princi Friedrichovi von Oranien-Nassau (1797–1881), členovi nizozemské královské dynastie. Ten nechal v letech 1863–66 zámek upravit podle plánů architektů Maximiliana Franze Strassera a Hermanna Wentzela do novorenesanční podoby. Do jeho služeb následně vstoupil někdejší Pücklerův zahradní učeň Eduard Petzold (1815–91). V této době měl Petzold za sebou již poměrně značnou zahradní kariéru, navrhl několik zámeckých zahradních celků, v roce 1872 se stal inspektorem parků v Holandsku. Velmi nezaměnitelným stylem projektoval četné anglické parky nejen v německých zemích (např. Beyernaumburg, Eisenach, Ettersburg, Finckenstein, Tiefurt, Wilhelmsthal aj.), ale po celé Evropě, několik jich vytvořil i u nás (patří k nim např. Lysá nad Labem, Skřivany, snad i pražská Gröbovka aj.).
V současnosti se můžete pohybovat po obou stranách parku bez překážek, státní hranice je díky Schengenu jen symbolická. Na německé straně stojí Nový i Starý zámek, lázeňský dům Kavaliershaus, pozoruhodným celkem je i jižně od zámku stojící zámecký statek se stájemi, oranžerií a skleníky (Schlossvorwerk). Poloha oranžerie se v parku několikrát měnila, současná podoba zhruba odpovídá návrhu Ludwiga Persia z roku 1844. Původní funkci však již neplní, je zde koncertní a konferenční sál. Skleníky i záhony s užitkovými rostlinami však najdeme v jejím těsném sousedství. Ty vznikly v roce 1833 podle Pücklerova návrhu jako pěstírna ananasu a dalších exotických rostlin. Návštěva tohoto hospodářského zázemí zámku je v současnosti možná (jen za menší poplatek, vstup do parku je jinak volný, a to dokonce už od dob Pücklerových) a je rozhodně zajímavá.
Exotické rostliny v Muskau pěstoval už na konci 18. století i Pücklerův děd, hrabě Hermann von Callenberg. Ve značné oblibě měl především ananas – ve skleníku si dnes můžete dokonce prohlédnout expozici pojednávající právě o ananasu. V roce 1781 ale starý skleník vyhořel. Víme, že měl kanálkového vytápění – budovu tedy vyhříval kouř, v kotlích se topilo nejprve dřevem, od roku 1862 uhlím, ještě později se do kanálků už nevháněl kouř, nýbrž horká voda. Podle inventáře z roku 1852 víme, že v oranžerii se pěstovaly především citrusy (54 velkých keřů, 46 středních a 40 malých), dále tu bylo 12 keřů marhaníku (Punica granatum), 12 oleandrů (Nerium oleander) a 6 fíkovníků (Ficus carica). To tedy nebyla sbírka exotů nikterak rozsáhlá – nejspíš si většinu cizokrajných rostlin odvezl v roce 1845 kníže Pückler s sebou do zámku v Branitz.
V roce 1843 ještě Pückler nechal při zahradní zdi vystavět menší stříšky – vytvořily se tak speciální výklenky pro pěstování ovocných stromů a révy vinné ve špalírech. Dnes se zde pěstují ve vzorně střižených řadách jabloně, hrušně, meruňky i fíkovníky, je tu vysazena i réva. Kolem se nachází užitková zahrada se zeleninou, kořením i léčivými bylinami, záhony okrasných trvalek a menší štěpnice.
Vraťme se však ze zámeckého statku zpět k samotnému zámku. Prostor pod hlavní zámeckou terasou jen zarámován víceméně jen do okolní stromové výsadby, celá rozsáhlá plocha zůstala pouze zatravněna. Nic tedy nebrání širokému výhledu až k mostu přes hraniční řeku Nisu a do okolních kopců na polské straně parku. Jistou výjimku tvoří tři topoly poprvé vysazené v roce 1830, které mají tvořit jakýsi střed celé parkové kompozice. Bezprostřední okolí zámku je potom vyzdobeno četnou exotickou zelení v mobilních nádobách, strana přiléhající k vodní ploše je osázená okrasnými keři a růžemi, které doplňují pestrobarevné záhony se spletí cestiček.
Severně od zámku vytváří osu zahrady tzv. Hermannova Nisa, uměle vytvořené říční rameno, které se hned u zámku rozšiřuje do menšího jezera (Luciesee). Dále se tento vodní prvek malebně klikatí parkem až k dalšímu jezírku (Eichsee), za ním se potom vlévá zpět do Nisy. Nad touto částí zahrady se zvedá na vyhlídce lehký gloriet, při cestě od zámku k němu projdeme několika charakterově odlišnými částmi zahrady, které jsou doplňovány i trvalkami a letničkami. Pücklerova zásada, že zahrada má být vlastně pokračováním domu, je zde dovedena do podoby víceméně oddělených a uzavřených exteriérových „komnat“, přičemž každá z nich je zařízena poněkud odlišným stylem. Na terase zámku je vystavena mobilní exotická zeleň (např. palmy a citrusy), kousek za zámkem zase najdeme „modrou zahradu s fuchsiovým můstkem“ a vyvýšeným odpočívadlem, při další cestě zaujmou pestrobarevné záhony letniček a trvalek v trávnících i při okrajích cest, solitérní keře, četné tu jsou třeba pěnišníky, pozornosti však rozhodně neunikne ani velmi rozložitý jírovec drobnokvětý (Aesculus parviflora) i skupinové výsadby dřevin.
Stromy v parku patří z převážné většiny k druhům domácím, středoevropským, statné až monumentální jsou především duby (Quercus robur), buky (Fagus sylvatica), habry (Carpinus betulus), jasany (Fraxinus excelsior), lípy a topoly. K Petzoldovým architektonickým zásadám patřila právě preference domácích druhů dřevin. Najdeme tu ale – hlavně v blízkém okolí zámku – třeba i šácholan (Magnolia acuminata), metasekvoji čínskou (Metasequoia glyptostroboides), javor stříbrný (Acer saccharinum), platan javorolistý (Platanus ×hispanica), dub červený (Quercus rubra) i další druhy.
Polská strana parku má výrazně volnější charakter, nabízejí se odtud velkolepě organizované průhledy na zámek, ke glorietu, břehy Nisy rytmizují dva menší mosty. V severní části polského parku stával kdysi rustikální Anglický dům, na nevysokých kopcích kolem řeky je několik vyhlídek a Pücklerův kámen připomínající zakladatele parku. Mezi loukami a lesíky najdeme mauzoleum, na vzdálenějším okraji leží i lesní školka a Petzoldovo arboretum. Pokud byste chtěli poctivě projít celou polskou část parku, jeden den k tomu stačit rozhodně nebude.
Pücklerův krajinářský park v Bad Muskau patří k největším a zároveň kompozičně nejpropracovanějším anglickým parkům v celé kontinentální Evropě. Na jeho podobu mělo vliv několik architektů a celá armáda zahradníků. Nejpodstatnější tu však dodnes zůstal vklad Pücklerův a Petzoldův, právě jejich vize velkolepého anglického parku v kontinentální Evropě je i předmětem mezinárodní ochrany ze strany UNESCO. Škoda jen, že podobných anglických parků není více, s vráskou na čele musíme přiznat, že naprostá většina anglických parků v Evropě byla vytvářena jen podle dobově zaběhaných šablon, bez ohledu na duši samotného místa. V naší zemi se s tímto parkem může srovnávat se ctí jedině Lednicko-valtický areál.
Fotografováno dne 15. 9. 2016.