Orient přitahuje pozornost Evropanů po celá staletí – tu se stane více módní budování japonských zahrad či pěstování bonsají, tu zase pronikne na eurasijský západ filozofie Tibetu či tajuplnost mongolských klášterů. A Čína? Tak ta je v Evropě hodně v kurzu už od konce 17. století. K její módnosti značně přispěli řeholníci, kteří pronikali v minulosti ke vzdáleným východoasijským břehům jako misionáři, a pak ohromovali zprávami o neuvěřitelné říši za Velkou zdí – tak třeba polský jezuita Michał Piotr Boym nakreslil první novověké mapy Číny a už v roce 1656 sepsal první řádky o rostlinách, které viděl v jižní Číně; botanicky ještě podstatně zajímavěji pojednal o čínské květeně i jeho řádový bratr Athanasius Kircher ve svém spisu China monumentis z roku 1667.
Co začalo v 17. století jako víceméně akademická rozprava, to skončilo v 18. století jako silná módní mánie, čínské prvky se objevovaly nejen v evropské malbě, nábytku, dámské módě či kultuře prostírání, Čína se drala i do architektury a zahrad. Dlužno říci, že evropská dobová posedlost Čínou – tzv. chinoiserie – se skutečným studiem čínského umění jistě mnoho společného neměla, čínské rysy tu byly spíše jen vnějškově, leč o to usilovněji napodobovány. A tak najdeme čínskou čajovnu se zlacenými sochami Číňanů v životní velikosti třeba v parku u královského paláce Sanssouci v Postupimi, čínská věž stojí v mnichovské Anglické zahradě, Pagodenburg s čínskými motivy byl postaven i u Nymphenburku, některé čínské detaily lze postřehnout též na zámečku Fasanenschlösschen u saského zámku v Moritzburku, objevíme je rovněž v Čechách, třeba na čínském pavilónu u zámku ve Vlašimi. Snad největší čínskou kuriozitou celé střední Evropy je ovšem zámek v saské Pilnici (Pillnitz) na předměstí Drážďan.
Historie saské Pilnice (Pillnitz) je samozřejmě podstatně starší, řekli bychom „hrubě předčínská“ – první zmínky o zdejším panském sídle sahají až k roku 1400; v letech 1486–1569 bylo panství v majetku rodu Zieglerů. Renesanční zámek tu nechal postavit saský kurfiřt Christian I., který panství získal v roce 1569, v roce 1706 zámek přenechal další saský kurfiřt a v té době už i polský král August II. Silný (1670–1733) své milence hraběnce Anně Constantii von Cosel. Avšak poté, co hraběnka upadla v roce 1718 v nemilost, vzal si August Silný zámecký areál zpět. August Silný vlastnil v okolí Drážďan zámeckých sídel hned několik: zatímco zámek v Großsedlitz byl místem pro konání prestižního státního ceremoniálu udělování Řádu bílého orla, tak jeho zámek v Moritzburku byl určen k pořádání divokých honů. A nový zámecký areál v Pilnici měl králi sloužit jako prostor pro dvorní slavnosti i rozpustilé radovánky. Pilnice byla také místem velkých svateb: například v roce 1719 se tu odbýval sňatek prince Friedricha Augusta a Marie Josephy, dcery rakouského císaře a českého krále Josefa I.
Velká přestavba zámku v režii Augusta Silného proběhla v letech 1720–24, byla provedena podle návrhu předního saského architekta Matthäuse Daniela Pöppelmanna (1662–1736). Právě tehdy byl vybudován „čínský“ Vodní palác (Wasserpalais) a jako jeho zrcadlový obraz i Horní palác (Bergpalais) – jejich inspirací údajně byly brány do císařského paláce v Pekingu. Vodní palác byl už tehdy také velkým schodištěm propojen s labským břehem. Řeka jistě sehrávala v celé atmosféře zámku velmi významnou roli – dvořané ji splavovali na honosných lodích, jedna z historických gondol je tu dokonce dodnes k vidění. Při dostatečné výšce vody v Labi můžete k zámku dorazit z Drážďan kolesovým parníkem, jeho kotviště leží přímo pod zámeckým parkem.
Budova oranžérie vznikla v roce 1725 a k našemu velkému překvapení se tu neschraňovaly jen subtropické rostliny – původně se tu nacházel i kolotoč s dřevěnými koníky a vozy, na kterých dováděly dvorní dámy.
V roce 1778 získal král Friedrich August I. (1750–1827) další pozemek na severozápadě zámeckého parku za oranžérií a rozhodl se tu v kontrastu k pravidelné zahradě rozkládající se u paláců založit přírodně laděný anglický park. V roce 1780 byl v této části areálu postaven i anglický pavilón, který byl inspirován římskou kaplí Tempietto di San Pietro od italského architekta Donata Bramanteho. Mezi lety 1788–91 přistavěl Christian Traugott Weinlig postranní rezidenční křídla Vodního a Horního paláce a byla dokončena rovněž čínská zahrada. Zde byl v roce 1804 vztyčen také čínský pavilón od architekta Christiana Friedricha Schurichta (1753–1832).
Jenže nejsou všechny dny jen radostné: v roce 1818 zámek silně poškodil požár, čínské paláce zůstaly zachovány, ale hlavní palácová budova byla zničena. Proto dal král Friedrich August I. vybudovat na jeho místě palác nový, jeho projekt vytvořil také již zmiňovaný stavitel Christian Friedrich Schuricht. Do roku 1830 byla stavba paláce s kuchyní a kaplí v klasicistním stylu dokončena, od této doby využíval saský královský dvůr zámek v Pilnici jako svou letní rezidenci.
K důležité zahradnické události došlo v roce 1859, kdy tu byla zahájena stavba ve své době největšího litinového skleníku v Německu. Celková plocha tohoto palmového skleníku činí 660 m² a skládá se vlastně ze tří částí, v jižním křídle jsou vysazeny rostliny jihoafrické (např. druhy z rodů Erica, Leucospermum, Polygala, Protea nebo Gerbera), střední hala s fontánou schraňuje palmy a stromové kapradiny (např. Archontophoenix cunninghamiana nebo Cyathea cooperi), severní křídlo je osázeno vegetací australskou (např. Anigozanthos flavidus, Banksia robur aj.) a novozélandskou (např. Pittosporum crassifolium). Před skleníkem se rozkládají pravidelné záhony, které doprovázejí subtropické rostliny v nádobách.
Dnešní zámecká zahrada je založena na dvou k sobě pravoúhle postavených osách. Jedna osa směřuje od Nového paláce na severozápad, vede přes Lustgarten s pravidelnými záhony a dále stojícími boskety až k ha-ha příkopu, pak pokračuje dlouhou jírovcovou alejí (Maillebahn) rovnoběžně s tokem Labe; druhá osa vede od Horního paláce přes holandskou a čínskou zahradu k čínskému pavilónu na okraji zahrady. Na severní straně zahrada přechází v menší anglický park s anglickým pavilónem a jezírkem. Nedaleko od něj roste i věhlasná pilnická kamélie (Camellia japonica), k jejímuž zazimovávání tu byl vystavěn speciální pojízdný skleník. Zahrada je doplňována četnou mobilní zelení, kromě mnoha oleandrů tu najdeme také palmy, ale třeba i blahovičníky, blahokamýky, kalokvěty, olověnce či zarděnice aj.
V zámeckém areálu najdeme i řadu velmi mohutných stromů vyššího stáří. Kromě již zmiňované kamélie si u jezírka v anglické zahradě můžeme prohlédnout skutečně monumentální pilnický platan (Platanus ×hispanica), jehož obvod kmene přesahuje osm metrů, pozoruhodný je i jinan dloulaločný (Ginkgo biloba) stojící v sousedství kamélie. V hlavní ose u Horního paláce rostou dva tisovce dvouřadé (Taxodium distichum), z buků zaujme především statný kultivar Fagus sylvatica ʻAspleniifoliaʼ, který byl vysazen zhruba v roce 1867, ze stejné doby je i o něco menší Fagus sylvatica f. purpurea a statná lípa srdčitá (Tilia cordata), stejně tak javor jasanolistý (Acer negundo). U dubů budí pozornost především nedaleko od oranžérie rostoucí dub velkokvětý (Quercus macranthera), u paláců roste i statný dub červený (Quercus rubra), dub letní (Quercus robur) a dub cer (Quercus cerris).
Celý park je velmi dobře udržován, pravidelného návštěvníka zahrad u českých zámků jistě mile překvapí, že většina vysazených rostlin je opatřena identifikačními cedulkami – tolik jich nemají ani některé české zahrady botanické. Bude dobré upozornit, že je zde uplatňován zákaz vstupu na trávníky.
Pilnické zahrady a paláce jsou pozoruhodným příkladem evropské chinoiserie, svým rozsahem převyšují přinejmenším ve střední Evropě všechna palácová díla tohoto stylu. V čínských palácích se dnes nachází Uměleckoprůmyslové muzeum (Kunstgewerbemuseum) a v Novém paláci najdete zámecké muzeum (Schlossmuseum). A ještě drobnost: do Pilnice se jezdí přinejmenším dvakrát ročně: poprvé na jaře, kdy kvete zdejší slavná kamélie, podruhé v létě – to abyste si vychutnali krásu zdejších pestrých záhonů.
Fotografováno dne 27. 7. 2019.