O výjimečnosti krásy portugalského města Sintra nelze pochybovat, vždyť už dávno se zapsala zcela nesmrtelně dokonce i do poezie – slavný lord George Gordon Byron Sintru přirovnal k samotnému ráji: Lo! Cintra’s glorious Eden intervenes, In variegated maze of mount and glen. Takže dnes trochu porušíme obvyklý styl článků v této rubrice – nebudeme se zmiňovat o zahradě jen jediné, prohlédneme si rovnou celé město. Oblast Sintry byla v roce 1995 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO jako významná kulturní krajina s romantickými stavbami – Paisagem Cultural de Sintra, tedy Kulturní krajina Sintry.
Sintra leží přibližně 20 km severozápadně od Lisabonu. Její historie sahá až do raného středověku. Staré maurské město dobyl roku 1147 první portugalský král Afonso Henriques (Afonso I de Portugal), kdy většinu původních staveb srovnal se zemí. Město se stalo pravidelnou letní rezidencí portugalské královské rodiny a šlechty. Sintra je spojena s Lisabonem příměstskou železnicí a ze zastávky Portela de Sintra se přibližně kilometrovou chůzí dostanete do Sintra-Vily, kde se nachází jedna z hlavních památek Palácio Nacional de Sintra, palác maurského původu.
K nejstarším dochovaným částem paláce patří kaple ze 14. století, postavená za vlády krále Dinise I. V 15. století pokračoval ve stavebních úpravách Jan I., který dostavěl i kuchyně s dominantními komíny kuželovitého tvaru. Svou charakteristickou tvář získal palác až o sto let později, když se do pozdně gotické přestavby pustil král Manuel I. Interiér paláce je směsí maurského a manuelského stylu. V roce 1755 došlo v Lisabonu a jeho okolí k ničivému zemětřesení – palác i další stavby byly poničeny. V roce 1863 byl palác restaurován a po založení republiky roku 1910 se stal národní památkou.
Ze Sintra-Vily se dostanete částečně dlážděnou cestou, která navazuje na Rua Marechal Saldanha, k pozůstatkům maurskému hradu Castelo dos Mouros. Maurský hrad byl postaven v 8. století na svazích pohoří Serra de Sintra. Jeho podstatná část byla zničena ve 12. století během nájezdu Afonsa Henriquese. Zachovány zůstaly pouze čtyři věže, cimbuří, část románské kaple a stará maurská nádrž. Z hradu je nádherný výhled na staré město, na Palácio da Pena a třpytící se hladinu Atlantiku.
Nedaleko od Castelo dos Mouros se rozkládá na ploše 200 ha Parque da Pena. Král Ferdinand II. si přál vytvořit fantazijní park s bludištěm cest, aby okouzlil své hosty. V současnosti se tu nachází na 2000 druhů rostlin, z toho 500 druhů dřevin, některé z nich pocházejí z Nového Zélandu a Jižní Ameriky. Zvláštní mikroklima této oblasti, ovlivněné blízkostí Atlantského oceánu, vytváří pro exotické rostliny ideální podmínky. Vedle dubů, kaštanů a jilmů tu rostou mohutné cedry a palmy, stín vytvářejí i několikametrové stromové kapradiny, výborně se tu daří šácholanům a pěnišníkům. Mezi bujným porostem se ukrývají altánky, věžičky, vodotrysky, mosty nebo třeba jeskyně.
Pro nás je jistě velmi zajímavé, že spolupracovníkem při vytváření rozsáhlého parku a paláce v romantickém duchu byl také Václav Cífka (1811–84), český zahradní architekt a umělec působící v Portugalsku. Prosadil se v této zemi nejen jako architekt, ale také jako výtvarník a fotograf. Vyučoval ve šlechtických rodinách, pořádal ve svém domě umělecký salón, uvedl do Portugalska i daguerrotypii – jeho nejstarší snímek pochází z roku 1848. Proslul také jako sběratel, velká část jeho sbírky teď obohacuje fondy Národního muzea starého umění v Lisabonu.
Z hustě zalesněného a často mlhou zakrytého vršku vystupuje pohádkově vyhlížející hrad Palácio Nacional da Pena. Palác dal postavit na místě starého kláštera Ferdinand II., umělecky založený manžel královny Marie II. V roce 1840 pověřil pruského architekta Ludwiga von Eschwege vystavět letní sídlo, které by bylo plné architektonických pozoruhodností z celého světa. Palác představuje ve zkratce celou historii Portugalska. Je to neuvěřitelná směs cibulovitých bání, maurských bran, věžiček s cimbuřími v růžové a žluté barvě.
Jsou zde zastoupena všechna období a všechny architektonické styly. Přesto ve svém kolosálním díle ponechal i některé už existující prvky. Uvnitř paláce zachoval kapli, která ukrývá nádherný alabastrový retábl z 16. století. Interiéry paláce jsou přepychově zařízeny a doplněny četnými ozdobnými detaily. Za pozornost stojí například Taneční sál vybavený drahým orientálním porcelánem a čtyřmi nosiči pochodní v životní velikosti v turbanech. V oválné ložnici portugalského krále Manuela II. jsou dominantní jasně červené tapety a štukový strop. Nad krbem pak visí panovníkův portrét. Na stěnách a stropě Arabské komnaty si můžete prohlédnout nádherné iluzivní fresky, které jsou nejkrásnější v paláci. Orient byl velkou inspirací pro stvořitele paláce. V kuchyni stále visí měděné hrnce a další kuchyňské náčiní. Na jídelním servisu je patrný erb Ferdinanda II.
V ulici Rua Barbosa do Bocage stojí palác Quinta da Regaleira, který je dílem výstředního milionáře Antónia Augusta Carvalha Monteira. Monteiro si pro sebe přál sídlo, které by odráželo jeho zájmy, kterými byla alchymie, zednářství, templářství a rosekruciánství. Najal si italského architekta Luigiho Maniniho, který vytvořil mnoho staveb (1904–10), ve kterých najdeme prvky romantismu, gotické renesance i manuelského slohu. Součástí paláce je překrásná kaple a velký park s mnoha jezery, jeskyněmi, fontánami a dalšími zajímavými stavbami. Stejně tajuplně působí zasvěcovací studny Poço Iniciático. Jedná se o dvě studny, v nichž jsou vybudována spirálovitá schodiště a podloubí, a působí tak jako převrácené věže. Studny nesloužily jako vodní zdroje, ale vykonávaly se tu rituální ceremoniály. Mezi sebou jsou propojeny soustavou tunelů. Dokončená je pouze jedna z nich, přičemž je rozdělená na devět plošin, které odkazují na devět kruhů pekla a devět částí očistce v Dantově Božské komedii. Palác mnoho let sloužil jako soukromá rezidence různých majitelů. Roku 1997 jej získalo město, prošel rozsáhlou renovací a o rok později byl zpřístupněn veřejnosti.
V lesích se skrývá pohádkový Convento dos Capuchos, podobný hobitímu příbytku. Původně byl tento klášter postaven v roce 1560 pro dvanáct mnichů, kteří tu žili v neuvěřitelně stísněných podmínkách. Lord Byron se klášteru ve své básni Childe Haroldova pouť vysmívá a zmiňuje se o poustevníku jménem Honório de Santa Maria, který tu strávil neuvěřitelných 36 let. Často se o něm hovoří jako o korkovém klášteře, protože jeho malé cely jsou obloženy korkem. V podstatě je to bludiště cel, kaplí, kuchyní a slují. Mniši tu žili až do roku 1834. Klášter se nachází 5 km od odbočky do Parque da Pena.
Palácio de Monserrate, vybudovaný v roce 1858 na pokyn sira Francise Cooka, vikomta z Monserratu, byl postaven na troskách neogotického zámku a sloužil jako letní sídlo. Zahrady Monserrate jsou dílem malíře Williama Stockdalea, botanika Williama Nevilla a zahradník Jamese Burta. Zalesněné stráně parku jsou plné exotických stromů, od čínských cypřišů až po dračince a himálajské pěnišníky. Mexické zahrada je posázena palmami, jukami a agáve, japonská zase rozkvetlými kaméliemi.
Sintra má celou řadu značených turistických tras, které se vinou hustě zalesněnými kopci s velkým množstvím architektonických památek a parků. V uličkách kolem paláce Palácio Nacional de Sintra jsou roztroušena muzea, galerie, kavárny a obchůdky. K prohlídce je potřeba si vyhradit možná týden, jeden den opravdu nestačí.
Západně od Sintry se navíc tahne až k pobřeží Atlantiku přírodní park Parque Natural de Sintra-Cascais. Z dřevin v něm zaznamenáme například duby Quercus coccifera i Quercus suber, z keřů Arbutus unedo, Daphne gnidium, Erica arborea, či Osyris alba. Z cibulovin nás může ohromit Acis autumnalis, Biarum arundanum, Oncostema peruviana nebo Drimia maritima, na své si přijdou i orchidejáři (Neotinea maculata, Ophrys tenthredinifera, Anacamptis coriophora, Serapias parviflora aj.). Mořské pobřeží přinese navíc nám Středoevropanům vzácné potěšení s halofyty, kterými tu jsou třeba Atriplex halimus, Calendula suffruticosa, Crithmum maritimum, Lobularia maritima, Lotus creticus a mnohé další a další druhy.
Lord Byron měl skutečně pravdu – Sintra je nefalšovaný pozemský ráj!
Fotografovaly Tereza Řídká, dne 18. 7. 2015, a Jindřiška Vančurová, dne 11. 10. 2015.