Historie Canterbury začíná velice dávno. Poté, co Anglii dobyli na přelomu letopočtu Římané, zdejší příjemná pahorkatina lákala k zemědělské kolonizaci. V roce 597 zde založil svatý Augustin klášter, kolem něhož vzniklo důležité náboženské centrum. V roce 1066 dobyli Anglii Normané v čele s Vilémem Dobyvatelem a jednou z prvních aktivit nových ostrovních pánů bylo upevnit moc i v církevní správě. Jeden z Vilémových druhů, Lanfrank z Pavie, nechal na ruinách staré stavby postavit nový chrám, inspirovaný opatstvím ve francouzském městě Caen.
Arcibiskup z Canterbury se záhy stal jedním z nejvýznamnějších mužů správy Anglie. Byl jím i Tomáš Becket, původně jeden z nejbližších přátel prchlivého krále Jindřicha II. Později se však s prchlivým králem dostal do konfliktu, když hájil církev ve sporu o práva. Dne 29. prosince 1170 však čtyři rytíři z královské družiny Becketa zavraždili přímo před oltářem v jeho vlastní katedrále. Král této události ovšem uměl šikovně využít – nechal rychle mučedníka svatořečit a k jeho hrobu se pořádaly okázalé poutě. Tuto historickou periodu dobře vystihuje i stěžejní dílo velkého literáta anglického středověku Geoffreyho Chaucera: Canterburské povídky.
Canterburská katedrála sehrála důležitou roli i po vzniku samostatné anglikánské církve. V době následného obrazoborectví byl sice hrob Tomáše Becketa poničen a někdejší poutě sice zanikly, význam Canterbury však nepoklesl. Zdejší arcibiskup se stal nejvyšší teologickou autoritou nové konfese.
Dnešní návštěvník vstupuje do rozsáhlého areálu, jehož středobodem uprostřed parků a zahrad je samozřejmě obrovská katedrála. Z původní normanské stavby toho zbylo docela dost, nejen krypta se starobylými freskami, ale i části zdí hlavní chrámové lodi. Transept je pro nás neobvykle posunut blíže ke středu stavby, chórovou část lemuje věnec později přistavovaných kaplí. Ke katedrále přiléhá gotická křížová chodba s nádhernou mariánskou kaplí (Lady Chapel) i rozbořené budovy někdejšího kláštera.
Na severní straně katedrály je možné vstoupit do původní klášterní zahrady. Je osázena tradičními léčivými rostlinami. Z hluchavkovitých zde najdeme např. meduňku lékařskou (Melissa officinalis), levanduli (Lavandula angustifolia) nebo různé druhy mát (Mentha), z miříkovitých např. libeček lékařský (Levisticum officinale), čechřici vonnou (Myrrhis odorata) nebo anděliku lékařskou (Angelica archangelica).
Nechybí ani četné hvězdnicovité – oman pravý (Inula helenium), lopuch větší (Arctium lappa), z pelyňků jsem překvapivě identifikoval zrovna pelyněk Verlotů (Artemisia verlotiorum). Oblíbené kontryhele zastupuje kavkazský druh Alchemilla mollis, rdesna Persicaria orientalis, zastoupena je např. buřina srdečník (Leonurus cardiaca), merlík všedobr (Chenopodium bonus-henricus), sporýš lékařský (Verbena officinalis) i vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum). K povinné výbavě klášterních zahrádek samozřejmě patří i routa vonná (Ruta graveolens).
Ve východní části areálu je rovněž pozoruhodná parková úprava. Najdeme zde velmi mohutné duby (Quercus robur) i platany (Platanus orientalis). Bohatstvím druhů vyniká zdí oddělený zadní prostor. Překvapivě zde prosperuje stálezelená Magnolia grandiflora, k našemu údivu se zde volně pnula i mučenka Passiflora caerulea a v koutě naplno kvetla myrta (Myrtus communis). V trvalkovém záhonu mezi bylinami nápadně vynikaly paznehtníky (Acanthus hungaricus), olověncovitá rostlina Ceratostigma griffithii i pestrobarevné kultivary řebříčku obecného (Achillea millefolium).
Do areálu se platí vstupné (v roce 2016 činilo 12 ₤), ale rozhodně to nejsou peníze promarněné. Intenzivně zde dýchá historie – vždyť v tomto století uplyne již 1000 let od příchodu Normanů do Anglie. Nádherná stavba s neuvěřitelným množstvím nejrůznějších detailů působí velkolepým, slavnostním dojmem a dokazuje ohromný kumšt stavitelů, sochařů a kameníků. Pečlivě udržované zahrady pak návštěvníkovi zabrnkají zase na jinou strunu vnímání.
A ještě noticka: Když se zamyslíme nad druhovou skladbou canterburských zahrad, okamžitě nás napadne, jak je možné, že ve zdejších volných výsadbách najdeme tolik rostlin, které těžko přežívají naši zimu. Vždyť Anglie, byť její jižní část, přece není žádné Středozemí. Odpověď je nasnadě – může za to „typické“ anglické počasí. Na úrovni průměrných ročních teplot jsme na tom stejně, ale poloha na okraji Evropy je velmi silně ovlivněna Atlantickým oceánem. Tato obrovská masa vody má na teploty pufrující účinek. Protože se špatně prohřívá, může za to, že během zdejšího léta zde nejsou žádné tropy, ale naopak v zimě chládne velmi pomalu a nedovolí, aby rtuť teploměru padla hlouběji pod bod mrazu. Tlumí tedy extrémy – pro našince je tedy velmi poučné si uvědomit, které z „teplomilných“ rostlin skutečně nárokují vysoké teploty, a kterým jde jen o to, aby se v zimě příliš nenachladily. Na tuto otázku dává Anglie odpověď jednoznačnou.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 25. 7. 2016.