Stačí nahlédnout do červených seznamů: nejen u nás, ale i v okolních státech najdeme mezi rostlinami vyhynulými nebo kriticky ohroženými nápadně mnoho druhů plevelů. Není to samo sebou, důvodů jejich mizení je více, i když ten hlavní je jednoduše pochopitelný – člověku vadí, překážejí, zabírají místo jiným rostlinám, které se v potu tváře snaží pěstovat. Jako plevele označujeme rostliny přimíšené v jiných zemědělských kulturách; z našich dalších úvah tedy pro tentokrát vypusťme ruderály, tedy rostliny rumištní, ale i nechtěné rostliny na pasekách v lesích, pro které mají jejich hospodáři označení buřeň.
Plevele jsou staré jako zemědělství samo. Sběračské komunity našich předků zprvu vybíraly v rostlinných společenstvech plody, semena, hlízy nebo cibule stejně tak jako jiní býložraví nebo všežraví živočichové. Ovšem pak někdo dostal skvělý nápad: tyto rostliny v přirozených společenstvech podporovat tak, aby jich tam bylo víc. Nejprve zřejmě začal cílovými druhy vegetaci zahušťovat, po nějaké době došel na to, že lze taková společenstva simulovat v jednodruhové podobě – polní kultuře. Ostatní druhy se ale nechtěly jen tak vzdát své role a do společenstev člověkem záměrně měněných se snažily znova a znova pronikat.
A kde se tak stalo? Na Zemi je více míst, kde nezávisle na sobě zemědělství vzniklo. Poprvé zřejmě v blízkovýchodním prostoru, o kus dál v povodí Indu, v Číně, o něco později i v Americe, kde – opět nezávisle na sobě – vzniklo zemědělství v Mexiku a někde v oblasti dnešního Peru. Od prvotní organizace zemědělství lze odvozovat prakticky všechny starověké civilizace.
A jak to souvisí s plevely? Docela jednoduše: když se podíváme, odkud pochází převážná většina současných zemědělských plodin u nás (tedy kromě těch „moderních“, jako jsou např. brambory, kukuřice nebo slunečnice), zjistíme, že jejich předkové pocházejí právě z Blízkého východu. Týká se to našich obilovin, z olejnin např. řepky, z luštěnin hrachu, z textilních surovin lnu. Na Blízkém východě dodnes rostou jednoletá společenstva trav, v nichž hrají docela podstatnou roli planí příbuzní dnešních pšenic a ječmenů a v některých oblastech není dodnes na první pohled zřetelný rozdíl mezi takovou vegetací a kulturou cílové plodiny. A když se podíváme, kde mají těžiště výskytu „staré“ středoevropské plevele, překvapí nás nápadná shoda.
Do střední Evropy se začalo zemědělství šířit od jihovýchodu – k tomu existuje dostatek archeologických důkazů. Spolu s tím, jak lidé rozšiřovali pěstování pšenice i jiných plodin, přinesli i jejich věrné souputníky, plevele. Ty u nás zdomácněly a tyto staré přivandrovalce dnes řadíme mezi tzv. archeofyty (časová hranice mezi nepůvodními druhy starými a novými, tzv. neofyty, leží kolem roku 1500 a má souvislost se zámořskými objevy). Mezi archeofyty patří třeba hlaváček letní (Adonis aestivalis) nebo černucha rolní (Nigella arvensis). A jak se sem plevele dostaly? Jednoduše, nejčastěji se znečištěným osivem kulturních plodin.
Za léta soužití s člověkem a jeho technikami, které v zemědělství uplatňoval, se úspěšné plevele dokázaly skvěle přizpůsobovat. Protože jde často o rostliny s jedním vegetačním cyklem (jednoletky nebo ozimy), genetická selekce je u nich velmi rychlá. Darwinovský přírodní výběr u nich spontánně rychle vybere jedince s těmi vlastnostmi, kterými nejvíc upomínají cílovou plodinu. Srovná se např. velikost diaspor (nejstarším prostředkem na čištění osiva byla asi síta), musí se sladit důležité momenty v jejich životním cyklu, např. aby dozrávaly ve stejnou dobu, ale důležité jsou i takové detaily, aby třeba semena vypadávala z plodů nebo aby se plody odlamovaly z lodyh teprve při mlácení, a nikoli dříve. Samozřejmě, plevele musí cílovým plodinám také odpovídat v základních nárocích na teplotu, vodu a živiny.
V běhu doby se takovou selekcí ustavila plevelová společenstva s charakteristickou druhovou skladbou. Plevele v obilninách se diferencovaly od plevelů v okopaninách, odlišná společenstva vznikla na lehkých kyselých a těžkých bazických půdách, jiná v teplých a v chladnějších oblastech. K typickým druhům plevelů na vápnitých půdách teplých oblastí patří např. dejvorec velkoplodý (Caucalis platycarpos), těžké, živinami bohatší půdy spíše v podhůří např. bračka rolní (Sherardia arvensis), kyselé půdy preferuje např. chrpa modrá (Centaurea cyanus), teplo a písek oblibuje třeba rmen rusínský (Anthemis ruthenica). Ale proč o tom nyní hovoříme v minulém čase? V jedné lidové písničce se zpívá: „chodila po poli, trhala kúkolí“ – a zkusme si to zopakovat dnes…
Ano, v druhé polovině 20. století jsme byli svědky radikální přeměny společenstev plevelů, která tady byla pravděpodobně od pravěku. To je důvodem, proč je dnes tolik druhů plevelů na červených seznamech. Co se vlastně stalo? Odpovědi hledejme ve změnách zemědělské výroby. Dnes je moderní svádět všechno možné na zemědělskou chemii, na změnu sortimentu kulturních plodin nebo na socializaci zemědělství. Nebudeme zastírat, že to závažné faktory jsou. Ale rozhodně nejsou výlučné.
Některé plevele začaly z naší přírody mizet již před rokem 1950. To se týká i jedné z našich ikonických plevelných rostlin, koukolu polního (Agrostemma githago). Semena koukolu, která jsou jedovatá, a mají tedy dosti zásadní vliv na kvalitu umleté mouky, začala podléhat jedné z prvních nasazených zbraní – fukarům sloužícím k čištění osiva. Síta je spolehlivě odchytat nedokázala, daleko lepších výsledků při separaci od obilek bylo dosaženo využitím jejich rozdílné hmotnosti při vyfoukávání: koukol už nestíhal selektovat jedince, jejichž semena by mezi obilky propadla. A konečnou koukolu zřejmě vystavila centrální distribuce dokonale čištěného osiva. Koukol se jako plevel nejdéle udržel tam, kde i v průběhu totality dlouho vytrvávali malí soukromí zemědělci, kteří pravidelně „otáčeli“ vlastní osivo, např. na Kopanicích ve vyšších polohách Bílých Karpat a Beskyd; samozřejmě, tito hospodáři nepoužívali ani tolik zemědělské chemie. Zato např. v sousedním Polsku, kde socializace zemědělství neproběhla, se koukol udržuje až do současnosti. Nutno ovšem podotknout, že koukol je občas u nás nalézán i v současné době: ovšem to jsou zřejmě úniky ze záměrných kultur – tuto ozdobnou rostlinu je snadné pěstovat, a ona se tedy může snadno stát ruderálem. Podobný typ ústupu vykazuje např. vochlice hřebenitá (Scandix pecten-veneris), která byla jako plevel v Čechách a na Moravě pozorována naposledy v šedesátých letech minulého století; novější nálezy jsou už jen z ruderálních stanovišť, nikoli z polí.
Jiným docela závažným důvodem změn v druhové skladbě plevelových je změna techniky zpracování půdy. K takovým změnám docházelo asi i v minulosti, např. když se opouštělo trojpolní hospodaření, ale k tomu nemáme dostatečné informace. Vliv některých agrotechnických novinek ale interpretovat můžeme. Pěkným příkladem je hluboká orba, kterou umožnilo teprve nasazení výkonnějších mechanismů. Hluboká orba podmínila ústup některých vytrvalých mělčí, geofytů s cibulemi nebo hlízkami, které při mělčí orbě poškozovány nebyly. Takto z našich polí vymizela např. lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum), modřenec chocholatý (Muscari comosum), zřejmě i snědek jehlancovitý (Ornithogalum brevistylum). V jižnější Evropě patří mezi plevele tohoto typu i některé druhy mečíků, např. Gladiolus communis.
Používání těžké techniky ovlivnilo ještě další věc: když se rozhlédneme po dnešních zaplevelených polích (a že jich zas tak mnoho není), nenacházíme moc velké rozdíly mezi kulturami obilnin a okopanin. Na vině je tomu mimo jiné i dobře známá skutečnost, že těžká technika mění fyzikální vlastnosti půdy – dochází k jejímu utužování. Nabývají tak spíše charakteristik půd v okopaninách, což, jak se zdá, některé polní plevele také těžko snášejí.
Používání chemických prostředků v zemědělství má samozřejmě také velmi závažný význam. Když se na dnešní pole podíváme, je zřejmé, že jen málo druhů roste uprostřed lánů, jakžtakž nějaké plevele najdeme jen na okrajích a v rozích polí, kam herbicid z rozstřikovače nedosáhne. Ze stavu plevelové vegetace můžeme taky usuzovat na to, jaké možnosti měl hospodář při získávání chemikálií. Krásně to bylo u nás patrné v první polovině devadesátých let, kdy zemědělství skomíralo a farmy peníze neměly: některé druhy plevelů se v té době docela rychle obnovily ze semenné banky v půdě, aby později, když se obnovil tok peněz do zemědělství, zase zmizely. Hezkým příkladem je třeba hlaváček plamenný (Adonis flammea), v té době nalezený na řadě lokalit, ale poté znovu razantně ustoupil.
Specifický problém herbicidů vznikl při používání přípravků na bázi atrazinu. Jde o tzv. systémové herbicidy (Zeazin apod.), které narušují u kontaminovaných rostlin Krebsův cyklus, tedy fotosyntézu. Ale pozor, rostliny, které k asimilaci používají jiné systémy (např. C4 rostliny), tyto herbicidy nepoškozují. Tyto preparáty se používaly především do kukuřice, která je jedinou C4 obecně rozšířenou kulturní rostlinou u nás. Jenže se dlouhou dobu nevěděla jiná věc, a to, že některé plevele umí mezi oběma cestami fotosyntézy přepínat. Atrazinové preparáty tedy vyselektovaly mezi plevely některé druhy, kterým usnadnily konkurenční boj – týká se to hlavně laskavců (Amaranthus retroflexus a Amaranthus powellii), ale taky ježatky kuří nohy (Echinochloa crus-galli) a dalších.
Stopy změn v plevelových společenstvech samozřejmě zanechala i vzpomínaná socializace zemědělství. Když jsem na počátku 90. let běhal na obou stranách státní hranice v prostoru dnešních národních parků Podyjí a Thayatal, nemohl jsem si nevšimnout velmi nápadného rozdílu. Malá rakouská políčka (často typu „dlouhá nudle“) versus velký širý rodný zcelený lán. Malá políčka mají mnohem více okrajů a souvratí a v krajině s nimi existuje mnohem větší diverzita pěstovaných plodin (a také agrotechnických zásahů), ale zřejmě i mnohem jemnější zrno dobrých a méně dobrých hospodářů. Unifikované lány jsou pak obvykle naprosto homogenní.
Některým „starým“ plevelům už asi odklinkal umíráček. To se týká především plevelů lněných polí – len si v minulosti „vychoval“ svou vlastní specifickou plevelovou garnituru, z níž v celé střední Evropě nezbylo prakticky nic. Stalo se tak zřejmě už docela dávno: např. kokotice hubilen (Cuscuta epilinum) byla v ČR pozorována jako rarita naposledy těsně po druhé světové válce a její zánik tedy sotva mohl zavinit vznik zemědělských družstev. Ze středních Čech byl na konci 18. století dokonce popsán speciální druh blínu (Hyoscyamus bohemicus), který měl mít vazbu na polní kultury. Co to vlastně bylo, se už dnes asi nedozvíme: fragmentární herbářové doklady neumožňují posoudit, zda šlo o samostatný vyhraněný taxon nebo pouhou ekomorfózu. Nepřežil už ani rok 1850.
Nakonec ale trocha optimismu: plevele lze dobře chránit. Nemůžeme si ale myslet, že stát bude farmářům diktovat, které plevele ničit a které ne. Stěží lze na přirozených stanovištích dlouhodobě udržet třeba sveřep stoklasu (Bromus secalinus) nebo prorostlík okrouhlolistý (Bupleurum rotundifolium). Plevele bude třeba chránit jinými metodami: skvělým prostředím jsou skanzeny, které chtějí návštěvníkům ukázat nejen bydlení a řemesla, ale celé prostředí, v němž se žilo v minulosti. Políčka se starými kulturními plodinami jsou skvělou příležitostí, jak je ukázat se vším všudy, tedy i s tradičními plevely. U nás se už drahnou dobu o něco takového pokouší např. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. A samozřejmě záchranu vzácných mizejících plevelů mohou mít taky v programu botanické zahrady – plevele si povětšinou na záhoncích nijak nevymýšlejí, nepotřebují speciální péči a dobře rostou.
V následujícím přehledu jsou uvedeny rostliny, které byly v ČR zjištěny jako plevele v polních kulturách a zároveň jsou zastoupeny v herbáři webu Botany.cz; seznam je dlouhý, ale i tak jej budeme dále doplňovat. Jsou v něm použity následující zkratky a značky:
* Původní druhy a archeofyty (zavlečené před rokem 1500):
A1: vyhynulé, A2: nezvěstné, A3: nejasné případy mezi vyhynulými a nezvěstnými;
C1: kriticky ohrožené, C2: silně ohrožené (pro obě předchozí skupiny – b: s kombinací vzácnosti a trendu, t: ustupující), C3: ohrožené, C4a: vyžadující pozornost, blízké ohrožení, C4b: vyžadující pozornost, nedostatečně prostudované.
* Neofyty (zavlečené po roce 1500):
Neo (ohrožení se neklasifikuje).
Abutilon theophrasti – Neo
Adonis aestivalis – C3
Adonis flammea – C1t
Aethusa cynapium
Agrostemma githago – C1t
Ajuga chamaepitys – C1t
Ajuga chamaepitys subsp. chia – A3
Alopecurus myosuroides
Amaranthus powellii – Neo
Amaranthus retroflexus – Neo
Anagallis arvensis
Anagallis foemina – C3
Androsace maxima – C1t
Anthemis arvensis
Anthemis ruthenica – C3
Anthriscus caucalis – C2t
Apera spica-venti
Aphanes arvensis – C3
Aphanes australis – C1b
Arabidopsis thaliana
Arenaria serpyllifolia
Arnoseris minima – C1t
Asperugo procumbens – C3
Asperula arvensis – A1
Asperula orientalis – Neo
Atriplex sagittata
Avena fatua
Bifora radians – C1t
Bolboschoenus laticarpus
Bolboschoenus planiculmis
Bromus arvensis – C1t
Bromus japonicus – C4a
Bromus secalinus – C1t
Buglossoides arvensis
Bupleurum rotundifolium – C1t
Camelina microcarpa
Campanula rapunculoides
Capsella bursa-pastoris
Cardamine hirsuta
Caucalis platycarpos – C2b
Centaurea cyanus
Centaurium pulchellum – C3
Centunculus minimus – C1t
Cerastium brachypetalum – C3
Cerinthe minor – C4a
Chenopodium album
Chenopodium hybridum
Chenopodium polyspermum
Cirsium arvense
Conringia orientalis – C1t
Consolida regalis
Consolida orientalis – Neo
Convolvulus arvensis
Conyza canadensis – Neo
Cota austriaca – C3
Cyperus fuscus – C3
Cyperus flavescens – C1t
Datura stramonium – Neo
Descurainia sophia
Dichodon viscidum – C2b
Digitaria ischaemum
Digitaria sanguinalis
Diplotaxis muralis – C4a
Echinochloa crus-galli
Elymus repens
Equisetum arvense
Eragrostis minor
Erigeron acris
Erigeron annuus – Neo
Erodium cicutarium
Erophila verna
Erucastrum gallicum – Neo
Erucastrum nasturtiifolium – Neo
Erysimum cheiranthoides
Erysimum repandum – C1t
Euclidium syriacum – A1
Euphorbia exigua – C4a
Euphorbia falcata – C2t
Euphorbia helioscopia
Euphorbia peplus
Euphorbia platyphyllos
Fallopia convolvulus
Filago arvensis – C3
Filago lutescens – C2b
Filago minima – C3
Filago vulgaris – C1t
Fumaria officinalis
Fumaria rostellata – C3
Fumaria schleicheri – C4a
Fumaria vaillantii
Gagea pratensis
Gagea villosa – C2b
Galeopsis tetrahit
Galinsoga parviflora – Neo
Galinsoga quadriradiata – Neo
Galium aparine
Galium spurium – C4a
Galium tricornutum – C1t
Geranium columbinum
Geranium dissectum
Geranium molle – C2t
Glaucium corniculatum – C1t
Glechoma hederacea
Gypsophila muralis
Hibiscus trionum – C1t
Holcus mollis
Hyoscyamus niger – C3
Isolepis setacea – C3
Juncus capitatus – C1t
Juncus sphaerocarpus – C1t
Kickxia elatine – C2t
Kickxia spuria – C2t
Lamium amplexicaule
Lamium purpureum
Lappula squarrosa – C3
Lapsana communis
Lathyrus tuberosus
Lilium bulbiferum – C2b
Limosella aquatica – C4a
Lolium temulentum – A2
Lythrum hyssopifolia – C2b
Matricaria chamomilla
Matricaria discoidea – Neo
Medicago lupulina
Melampyrum arvense – C3
Mentha arvensis
Mentha pulegium – C1t
Mercurialis annua
Microrrhinum minus
Misopates orontium – C2t
Montia arvensis – C1t
Muscari botryoides – A3
Muscari comosum – C3
Myosotis arvensis
Myosotis discolor – C2b
Myosotis stricta
Myosurus minimus – C3
Neslia paniculata
Nigella arvensis – C1t
Nonea pulla – C4a
Odontites vernus – C2t
Onopordum acanthium
Oxalis stricta – Neo
Panicum miliaceum
Papaver argemone – C4a
Papaver confine – C3
Papaver dubium
Papaver lecoqii – C1t
Papaver maculosum subsp. austromoravicum – C2b
Papaver rhoeas
Persicaria hydropiper
Persicaria lapathifolia
Persicaria maculosa
Polycnemum majus – C1t
Poa annua
Portulaca oleracea
Pseudognaphalium luteoalbum – C1t
Radiola linoides – C1t
Ranunculus arvensis – C2t
Ranunculus repens
Ranunculus sardous – C2t
Raphanus raphanistrum
Reseda phyteuma – C1t
Rhinanthus alectorolophus – C3
Rumex acetosella
Scandix pecten-veneris – C1t
Scleranthus annuus
Senecio vulgaris
Setaria pumila
Setaria viridis
Sherardia arvensis
Sideritis montana – C1t
Silene gallica – C1t
Silene noctiflora – C4a
Silybum marianum – Neo
Sinapis arvensis
Solanum nigrum
Sonchus arvensis
Sonchus asper
Sonchus oleraceus
Spergularia rubra
Stachys annua – C2t
Stellaria media
Teesdalia nudicaulis – C2t
Thesium dollineri – C1t
Thlaspi arvense
Thymelaea passerina – C2t
Torilis arvensis – C2t
Trifolium arvense
Trifolium repens
Tripleurospermum inodorum
Turgenia latifolia – A1
Urtica dioica
Urtica urens – C3
Vaccaria hispanica – A2
Valerianella dentata – C4a
Valerianella dentata subsp. eriosperma – C3
Veronica agrestis – C2t
Veronica anagallis-aquatica
Veronica arvensis
Veronica catenata – C3
Veronica hederifolia – C4b
Veronica persica
Veronica polita – Neo
Veronica sublobata
Veronica triloba – C2t
Veronica triphyllos
Veronica verna – C4a
Vicia angustifolia
Vicia hirsuta
Vicia tetrasperma
Viola arvensis
Fotografovali Ladislav Hoskovec a Peter Mižík. Ilustrace je převzata z Polívkova Rostlinopisu z roku 1934.