Botanickou zahradu s názvem Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanic Garden najdeme na ostrově Mauricius ve městě Pamplemousses, které leží asi 11 km na severovýchod od hlavního města Port Louis. Název města Pamplemousses byl zřejmě odvozen od francouzského pamplemoussier, což je označení pro pomelo (Citrus maxima) – právě tuto užitečnou dřevinu sem přivezli už kdysi dávno Holanďané z Jávy. V Pamplemousses byla postavena také první továrna na zpracování cukrové třtiny na Mauriciu. A právě na tomto místě se psala poslední kapitola francouzského působení na ostrově. Tady se setkalo francouzské vojsko se svými anglickými nepřáteli a po kapitulaci 3. prosince 1810 se ostrov stal anglickou kolonií, kterou zůstal až do roku 1968.
Zdejší zahrada má poměrně dlouhou historii, traduje se dokonce, že je nejstarší botanickou zahradou na celé jižní polokouli. Nutno však říci, že její poslání nebylo vždy jen „klasicky“ botanické, zprvu to byla zahrada spíše jen užitková, či dokonce plantáž. První zahradu na tomto místě založil Bertrand François Mahé, hrabě de La Bourdonnais, guvernér Île de France (což je dřívější název ostrova Mauricius), který v roce 1735 koupil panství Le Château de Mon Plaisir. V okolí zámku pak vybudoval zelinářskou zahradu, jež poskytovala obživu nejen jeho rodině, ale i otrokům a obyvatelům blízkého Port Louis. K prvním zde pěstovaným introdukovaným rostlinám patřil maniok Manihot esculenta z Brazílie, kterému se tu dobře dařilo, byl velmi výnosný a odolný proti škůdcům.
V období, kdy francouzská Západoindická společnost (Compagnie des Indes Occidentales) rozběhla obchod s hedvábím, byl téměř celý pozemek osázen morušovníkem Morus alba, následně byl morušovník nahrazen plantáží stromů Albizia lebbeck, z nichž se vyrábělo dřevěné uhlí, které bylo potřebné při vyrobě střelného prachu.
V roce 1768 převzal místní zahradu pod svou kontrolu francouzský přírodovědec a zahradník Pierre Poivre. Ovlivnil nemalou měrou architektonickou podobu zahrady a ve snaze překonat závislost Francie na asijském koření se rozhodl vysadit na Mauriciu nové cizokrajné rostliny. A tak obohatil zdejší sbírku o nové druhy užitkových rostlin, pro jejich pěstování a aklimatizaci založil v zahradě dokonce školku.
Od roku 1775 působil v zahradě jako ředitel francouzský botanik Jean-Nicolas Céré, který tu nechal vybudovat několik vodních nádrží a spravoval zahradu až do své smrti v roce 1810. Vodní hladinu jedné z nádrží pokrývá dnes dobře známá Victoria amazonica pocházející z povodí Amazonky, poblíž nádherně kvete zázvorovitá Etlingera elatior z jihovýchodní Asie. V dalším z bazénů můžeme obdivovat lotos Nelumbo nucifera z tropické části Asie, posvátnou rostlinu hinduistů i buddhistů symbolizující čistotu a lásku.
Zlé časy zažívala zahrada v Pamplemousses po ovládnutí ostrova Brity v roce 1810 – přes třicet let se o ni nikdo nestaral. V letech 1848–49 zde nastoupil do funkce ředitele český zahradník a světoběžník Václav Bojer a po něm přišel britský zahradník James Duncan, který zde začal budovat reprezentativní palmovou zahradu. Palmy pocházející z různých koutů světa dodnes tvoří nejvýznamnější část zdejší zahradní expozice. Mezi nepřehlédnutelné patří podsadité láhvové palmy Hyphorbe lagenicaulis lemující alej Adrien d’Epinay Avenue, palmy Roystonea regia a Roystonea oleracea vysázené na Poivre Avenue. Dominantně působí obrovský talipot Corypha umbraculifera, jehož domovem je Indie a Srí Lanka. I další palmy, jako jsou například Acanthophoenix rubra, Acrocomia aculeata, Areca catechu, Arenga pinnata, Bismarckia nobilis, Caryota urens, Deckenia nobilis, Dypsis lutescens a Dypsis madagascariensis či Raphia farinifera, lemují velké množství uliček s lavičkami a altánky, případně rostou samostatně jako solitéry.
V polovině 19. století, kdy se na Mauriciu horečně stavěly cukrovary, se v Pamplemousses započalo se sadbou nových odrůd cukrové třtiny z celého světa. Nové kultivary z Austrálie a Nového Zélandu přivezl například botanik Charles James Meller, jeden z ředitelů zahrady. Rozmach cukrovarů tu připomíná replika starého mlýna na cukr, kterou zde umístili v roce 1953.
Když propukla malárie v roce 1866, byl pozemek využit jako školka pro pěstování tisíce sazenic blahovičníků Eucalyptus globulus (Myrtaceae). Blahovičníky měly tehdy za úkol vysušit bažiny, v nichž se množili komáři, kteří nemoc přenášeli.
Na stavu některých dřevin se nepříznivě podepsalo několik cyklonů, které se prohnaly ostrovem. Stále je vzpomínán cyklon Carol, který 28. února 1960 během tří hodin způsobil na Mauriciu velké škody.
Od roku 2000 je zahrada vedena mauricijským ministerstvem zemědělství. Její současná rozloha pokrývá plochu 37 hektarů, na které roste na 650 druhů rostlin, z toho 85 druhů palem. Je rozdělena do sekcí nesoucích jména osob důležitých pro vznik a fungování zahrady. Nynější název Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanic Garden dostala 18. září 1988, a to na počest 88. výročí narození sira Seewoosagura Ramgoolama, který se velkou měrou zasloužil o samostatnost Mauricia v roce 1968, byl první předsedou vlády a později generálním guvernérem nezávislé republiky. Tělo sira Seewoosagura Ramgoolama bylo spáleno dne 17. prosince 1985 podle hinduistické tradice na pohřební plošině v blízkosti zámku Mon Plaisir a jeho popel byl vysypán do řeky Gangy v Indii.
Původní užitkové poslání zahrady je dodnes dobře patrné v přítomnosti řady stromů, jejichž plody, listy, poupata či kůra se používají jako koření. Namátkou můžeme vybrat například muškátovník pravý (Myristica fragrans), jehož oříšek ve 14. století, kdy Evropa byla zasažena epidemii moru, nosili bohatí lidé na krku jako amulet. Muškátový oříšek totiž obsahuje silici isoeugenol, která odpuzovala blechy roznášející mor. Nepřehlédneme ani hřebíčkovec kořenný (Syzygium aromaticum), z něhož se používají aromatická poupata. Dále tu roste třeba i pimentovník lékařský (Pimenta dioica), v kuchyni známý jako tzv. „nové koření“. Nechybí tu ani skořicovník pravý (Cinnamomum verum), z něhož se využívá kůra z větviček. Tyto exotické stromy musely být oploceny, neboť je návštěvníci svévolně sklízeli.
Své místo tu mají i rostliny, které sloužily a dodnes slouží k obživě lidí. Můžeme se tady seznámit třeba s výše uvedeným maniokem Manihot esculenta, rostlinou s jedlými hlízami, najdeme tu chlebovníky Artocarpus heterophyllus a Artocarpus altilis, stromy s mohutnými plody, které rostou od kmene nebo ze silných větví. Podél vody roste všestranně využitelný pandán Pandanus heterocarpus s podpůrnými kořeny, dále tu je mangovník indický (Mangifera indica) nebo liči čínské (Litchi chinensis), oba poskytující lahodné plody.
K vidění je tu mnoho zvláštních stromů. V blízkosti brány roste pozoruhodný exemplář afrického baobabu Adansonia digitata, svými velkými plody na dlouhých stopkách upoutá strom ze subsaharské tropické Afriky Kigelia africana. Listy uspořádané do vějíře má ravenala ozdobná (Ravenala madagascariensis). Je tu také aromatický dlouhověký kafrovník lékařský (Cinnamomum camphora) z jižní Číny, tropický mahagon Swietenia macrophylla s ceněným dřevem, červeně kvetoucí strom Delonix regia pocházející z Madagaskaru, vrcholák Terminalia catappa, australská damaroň statná (Agathis robusta) nebo cejba Bombax ceiba z Indie a Srí Lanky. Svými zářivými květy přitahují pozornost Butea monosperma a Butea superba z čeledi bobovitých. Nechybí zde ani Brownea grandiceps či Clusia grandiflora z Jižní Ameriky.
Poblíž zámečku jsou soustředěny dřeviny, které tu zasadily významné osobnosti politického světa, svůj strom tu má Nelson Mandela, Indira Gándhíová nebo třeba zimbabwský diktátor Robert G. Mugabe.
Při prohlídce můžeme pozorovat také různé druhy ptáků, například rudě zbarveného snovatce madagaskarského (Foudia madagascariensis), u potůčku slípku zelenonohou (Gallinula chloropus). Vysoko ve větvích visí hejno endemických kaloňů Pteropus niger. V oboře odpočívá stádo sambary ostrovního (Cervus timorensis). Tento druh jelena je chráněný indonéskými zákony a na Mauricius byl přivezen v roce 1639. V areálu si můžeme prohlédnout také želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) ze Seychel.
Fotografováno dne 17. 10. 2012.