Kdo by neznal zahrady Schönbrunnu… Vždyť jen těžko bychom hledali za našimi hranicemi jiné místo, které by bylo tak těsně propojené s českými dějinami. Vídeň prostě není cizina a pohled na parter u císařského paláce se s ničím zaměnit nedá.
Jenže stejně – už jen při letmém sledování počtu návštěvníků v jednotlivých částech Schönbrunnu musí snad každého napadnout, že drtivá většina turistů vezme Schönbrunn snad až příliš rychlým tempem: nejprve se vypraví do zámeckých interiérů a na velký parter za hlavním palácem, dojdou až k Neptunově fontáně, někdy navštíví možná ještě i gloriet, pak se třeba objeví na vyhlídce u efektní Zahrady korunního prince, do Labyrintu však nahlédnou už méně často, do oranžerie se obvykle nedostanou vůbec. A pak už – s dětmi pevně přilepenými k dlaním – zamíří rovnou do zdejší zoologické zahrady, kde celý výlet v dovádivém veselí završí. Více se toho totiž stihnout za jediný den nedá. Tohle všechno si ukážeme příště. Tentokrát to ale udělejme maličko jinak, vypravme se spolu do jedné části této zahrady, která leží poněkud stranou od nejprošlapanějších cest, najdeme ji až na západním okraji parku a zaručuji vám, že právě tady se nachází srdce celého schönbrunnského království rostlin. Možná trochu nečekaně se této části Schönbrunnu už pár století říkává Holländisch-Botanischer Garten.
Historie Schönbrunnu se začíná psát už v 16. století, Holandská botanická zahrada je však mladší. U jejího vzniku stál císař František Štěpán Lotrinský (1708–65), manžel císařovny Marie Terezie, který v polovině 18. století zřídil v zahradě menažerii, tedy vlastně nejstarší dodnes fungující zoologickou zahradu v Evropě. K jeho velkým zálibám však patřila i říše rostlinná, byl to právě on, kdo po doporučení Gerarda van Swietena (1700–72), osobního lékaře Marie Terezie, nechal v Schönbrunnu zřídit i zahradu botanickou. Pro ni získal nový pozemek v blízké obci Hietzing, tedy vlastně až za západním okrajem tehdejšího palácového areálu.
Císař František Štěpán hned zaměstnal i schopného zahradníka – až z holandského Leidenu k tomu pozval jistého Adriana van Steckhovena (1705–82), který spolu se svým rovněž holandským asistentem Richardem van der Schotem vybudoval na tomto novém pozemku zahradu, které se začalo říkat – jistě podle rodné země zdejších zahradníků – Holandská zahrada. Nová zahrada byla rozčleněna na tři stejně velké části: nacházela se tu zahrada květinová, plocha pro pěstování zeleniny i ovocný sad. Celá tato část měla v této době charakter zahrady pravidelné. Podél obvodových zdí byly také postaveny skleníky pro rostliny, které nebylo radno vystavovat v zimních měsících mrazu. Co více si přát, pro začátek skvělé.
Jenže císařský dvůr nemá rád stojaté vody, je zvyklý se neustále zvětšovat a hlavně ohromovat – císař chtěl mít rostliny krásné, ale i užitečné a především nikdy předtím nevídané. Chtěl-li si je opatřit, musel pro ně zahradníky do vzdálených končin světa poslat. Rozvoj císařských přírodovědných sbírek byl tedy silně závislý na expedicích, na které rakouští císaři vysílali v průběhu následných desetiletí řadu botaniků i dvorních zahradníků. Skutečně velké výpravy napočítáme čtyři.
Hned v roce 1755 byl na prvou z nich vyslán botanik Nikolaus J. von Jacquin (světe div se, opět další ve Vídni usazený Holanďan), pro nová exotická zvířata i cizokrajné rostliny vyrazil do tropů Nového světa. Císař mu k tomu poskytl neomezené finanční prostředky, nijak nelimitoval ani délku této cesty. Navštívili tehdy Karibik i severní břehy Jižní Ameriky. Výprava to byla velmi úspěšná, přivezená zvířata putovala do menažerie, rostliny do Holandské zahrady. Jacquin tehdy sepsal i několik výpravných knižních svazků o nových rostlinných přírůstcích císařské zahrady (např. Plantarum rariorum horti caesarei Schoenbrunnensis), řadu nových druhů rostlin i právě on vůbec poprvé popsal. Víme také, že Jacquin nedržel všechny rostliny jen pod nepropustnou císařskou pokličkou, když třeba vznikala v roce 1775 nová botanická zahrada v Praze, dostala od něj do začátku mnoho rostlin darem.
Jen jediný háček tohle velké rozšiřování rostlinných sbírek mělo – zahrada začala záhy trpět chronickým nedostatkem volného prostoru. Příliš nepomohly ani skleníky, ba ani budova nové oranžerie, která byla v roce 1755 postavena východně od zámku.
Po druhé botanické výpravě, která se uskutečnila v letech 1783–88, nechal císař Josef II. Holandskou zahradu ještě rozšířit o nové arboretum, do kterého byly vysazovány hlavně ze Severní Ameriky přivezené nové druhy mrazuodolných rostlin. Tehdy do zámoří cestoval zahradník Franz Boos a jeho kolega Franz Bredemeyer, navštívili jihovýchod Severní Ameriky a Karibik, nakonec v roce 1785 zavítal Bredemeyer společně ještě se zahradníkem Josephem Schüchtem i na sever Jižní Ameriky.
V roce 1792 nechal císař František II. postavit v arboretu ještě speciální budovu pro pěstování rostlin z jižní Afriky – rostliny z této oblasti totiž přivezla hned další expedice, kterou podnikli v roce 1786 dvorní zahradníci Franz Boos a Georg Scholl. Byla to výprava velmi dlouhá, Scholl se v jižní Africe zdržel dokonce až 14 let, do Vídně se vrátil teprve v roce 1799; Boss tehdy navštívil kromě Kapska i Maskarény.
A tak se v Schönbrunnu opět stavělo, musely být rozšířeny i skleníky staré, zohlednily se přitom i nové technické možnosti: dřevěné konstrukce nahradila litina, zvětšily se skleněné tabule, vyzkoušely se nové způsoby vytápění, optimalizovaly se úhly dopadu slunečního světla.
O rostlinách, které v této době v Holandské zahradě rostly, jsme informováni veskrze přesně, dvorní zahradník Joseph Boos (1794–1879), syn světoběžníka Franze Boose, totiž v roce 1816 sepsal historicky cenný soupis rostlin zde pěstovaných (Schönbrunn’s Flora, oder systematisch geordnetes Verzeichniss der im Kais. königl. holländisch-botanischen Hofgarten zu Schönbrunn cultivirten Gewächse). Označil přesně, které rostliny se pěstovaly ve vytápěném skleníku (Warmes Haus), kde se teplota v zimě pohybovala mezi 10–15 °C, které ve skleníku studeném (Kaltes Haus) se zimní teplotou 1–5 °C, střední výšky teplot byly udržovány v Kapském domě (Caphaus), neklesaly pod 5 a nestoupaly nad 10 °C. Zaznamenal samozřejmě i rostliny mrazuodolné z výsadeb venkovních.
Celkově je v tomto Boosově soupisu zaznamenáno 873 rodů. Bude dobré se hned podívat na zdejší sbírku orchidejí – ta se stala slavnou na přelomu 19. a 20. století. V roce 1816 tu měli těchto rostlin jen poměrně málo, domácí evropské druhy zastupoval pouze střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), z tropů se vyjímalo Limodorum tankervilliae (tedy Phaius tankervilleae, jména rostlin ponecháváme v jejich historické podobě), vanilka (Vanilla aromatica), čtyři zástupci rodu Cymbidium (k tomuto rodu byla tehdy započítávána třeba i Bletia purpurea) a tři druhy rodu Epidendrum (k těm patřilo Epidendrum ciliare, Epidendrum secundum, ale třeba i Prosthechea cochleata). Žádná velká sláva to tehdy nebyla, je to snad až překvapivě málo. Orchideje se nadšeně do Evropy z tropů přivážely, ale nejspíš i dost rychle hynuly. O jejich pěstování se toho mnoho nevědělo, jejich množení pak bylo učiněnou záhadou.
Jihoafrické rostliny byly zastoupeny ohromnými 84 druhy pelargonií (Pelargonium), 35 druhy rodu Aloe, 20 druhy rodu Hermannia (včetně Hermannia hyssopifolia), 12 druhy proteí (např. Protea cynaroides) a řadou dalších rostlin z této části světa.
Rostlo tu 44 druhů kaktusů, nechyběly kanárské a madeirské sukulenty z rodu Aeonium, šest druhů z amerického rodu Agave a jiné zajímavosti ze sušších oblastí světa.
Americká sbírka hýřila nejrůznějšími hvězdnicovitými, krásnooček tu bylo pět druhů (i Coreopsis tripteris), slunečnic sedm (včetně druhu Helianthus tuberosus), čtyři aksamitníky (i Tagetes patula) a stejný počet ostálek (i Zinnia elegans), znali už i krásenku zpeřenou (Cosmea bipinnata) a pět druhů třapatek (včetně Rudbeckia laciniata a Rudbeckia hirta). Ovšem našli bychom tu i americké zlatobýly (včetně Solidago canadensis a S. caesia) a astřičky (např. Aster novae-angliae a A. novi-belgii). Ve studeném skleníku měli i severoamerickou dřevinu (Comptonia asplenifolia). Ve sbírce nechybělo ani několik v té době už velmi módních jiřinek (Georgina variabilis) a kamélií (Camellia japonica).
Palmy zastupovaly druhy Phoenix dactylifera a Phoenix reclinata, ale i Chamaerops humilis a Caryota urens, z rostlin cykasovitých tu rostly Cycas revoluta, C. circinalis a pět druhů rodu Zamia; pandány byly jen dva (mezi nimi Pandanus utilis). Rostlo tu na 32 druhů kapinic (Acacia), 24 druhů mučenek (Passiflora), 21 druhů ibišku (Hibiscus), 20 druhů fíkovníků (Ficus), 19 druhů pepřovníku (Piper), 17 různých právenek (Justicia), 12 druhů jasmínu (Jasminum), tropy zastupovaly třeba ještě také druhy Aleurites moluccana, Bombax ceiba a Bombax pentandrum, Melia azedarach, Trichilia capensis, 12 druhů rodu Caladium, čtyři druhy banksií (i Banksia serrata) či Casuarina equisetifolia.
Z užitkových exotických rostlin bychom tu našli pět druhů rodu Citrus a Papaya (včetně Papaya carica), tři druhy rodu Annona, bavlník (Gossypium barbadense), cukrovou třtinu (Saccharum officinarum), kávovník (Coffea arabica), rýži (Oryza sativa), kurkumu (Curcuma longa), zázvor (Amomum zingiber), v té době už rozhodně nemohl chybět ani ananas (Bromelia ananas), ale i několik tomelů (např. Diospyros kaki a Diospyros virginiana, který tu roste i dnes), ve studeném skleníku Pistacia vera, Pistacia lentiscus i Pistacia terebinthus, na témže místě i cypřiš Cupressus sempervirens. Ve skleníku byly vysázeny momordiky (např. Momordica charantia), venku zase četné tykve (Cucurbita pepo aj.).
Ve venkovní části zahrady rostlo 11 druhů jasanů (velmi statný Fraxinus americana tu najdeme i dnes), 16 dubů (mezi nimi ve skleníku i Quercus suber), četné byly borovice (ve studeném skleníku i Pinus pinea), našli bychom tu též tři obecně známé platany (tedy včetně křížence). Nechyběla ani ambroň západní (Liquidambar styraciflua), dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos), svitel latnatý (Koelreuteria paniculata), jinan dvoulaločný (Salisburia adianthifolia, je tu dodneška) a v té době ještě méně známý pajasan žláznatý (Ailanthus glandulosa). Pokud by si někdo myslel, že do císařské zahrady nepatřily kopřivy (Urtica), mýlil by se – rostlo jich tu hned sedm druhů. K dalším běžnějším rostlinám patřilo třeba 20 druhů kosatců, 13 druhů hvozdíků, 12 druhů třezalek, 9 druhů sasanek, módní byly šalvěje (26 druhů), nechyběly četné další. A taky spousta různých cibulovin, včetně řady jihoafrických.
Aby schönbrunnské zahrady omámila krása nových rostlin (a botanikové se v mocnářství příliš nenudili), uspořádal císař další botanickou výpravu, v pořadí už tedy čtvrtou. Proběhla v letech 1817–21 a měla namířeno do Brazílie. Uskutečnila se u příležitosti svatby Dona Pedra, tedy prvorozeného syna portugalského krále João VI., s arcivévodkyní Marií Leopoldinou, dcerou rakouského císaře Františka I. Výpravu organizoval tehdejší rakouský kancléř kníže Clemens Wenzel Lothar Metternich-Winneburg a její složení bylo dosti významné: za Vídeň se jí zúčastnil tehdy belvederský zahradník Heinrich W. Schott (1794–1865, rodák z Brna), byl tu však i pražský profesor Johann C. Mikan (1769–1844) a rovněž pražský botanik Johann B. Pohl (1782–1834), dále také mnichovský botanik Karl F. von Martius (1794–1868) a Giuseppe Raddi (1770–1829) z Florencie. Někteří členové výpravy se vrátili zpět do Evropy už v následujícím roce (např. Mikan), jiní zůstali v Jižní Americe skoro čtyři roky (Pohl). Přivezené sbírky byly ohromné, mnohatisícové, po návratu do Rakouska požívali účastníci výpravy značného uznání tehdejšího vědeckého světa; Pohl se stal kurátorem vídeňského přírodovědného muzea, Schott ředitelem císařských zahrad, záhy se stal uznávanou autoritou v čeledi árónovitých.
Po roce 1828 došlo právě pod Schottovým vedením k celkové proměně Holandské botanické zahrady i přilehlého arboreta. Zrušil pravidelné záhony, nové chodníky vedl v dlouhých zakřivených liniích, část plochy zatravnil a stávající severoamerické dřeviny integroval do nového plánu zahrady. A konečně v roce 1836 tu byl postaven i nový palmový skleník – tady pozor, to byl teprve předchůdce skleníku dnešního. Současný Palmenhaus byl totiž postaven až v letech 1880–82 podle plánu architekta Franze Xavera Segenschmida. Jeho délka činí 114 metrů, výška 25 metrů a je rozdělen do tří části, přičemž střední pavilon je o pár metrů vyšší. Skleník vybavený ve své době nejmodernějším vytápěcím i ventilačním systémem převzal do užívání tehdejší z Čech pocházející dvorní zahradník Anton Umlauft. Palmový skleník umožnil ještě dále rozšířit sbírky exotických rostlin, přičemž byla to doba především orchidejí a rostlin masožravých. K péči o ně byl v v roce 1892 přijat zahradník Anton Hefka, který svými zahradnickými pokusy začal brzy pronikat do četných tajemství rozmnožování orchidejí, vyšlechtil i několik dobově slavných kultivarů orchidejí a rostlin karnivorních. V roce 1901 rostlo v Schönbrunnu údajně 1400 druhů orchidejí. Umlauft v roce 1894 publikoval také práci o historii schönbrunnských zahrad s názvem K. k. Hofgarten zu Schönbrunn, v té době rostlo v zahradě celkem 6880 taxonů rostlin.
Další změnu pro schönbrunnskou botanickou zahradu přinesl rok 1904 – stav starého Kapského domu byl shledán už natolik špatným, že musel být zbořen. Na jeho místě pak byl postaven zahradní dům nový – šlo o tzv. Sonnenuhrhaus, nebo-li Wüstenhaus, tedy Pouštní dům, do nějž byly umístěny rostliny z aridních oblastí celého světa, tedy především z jižního Madagaskaru, jižní Afriky, ale i pouští obou amerických kontinentů. Jeho projekt vytvořil dvorní architekt Alphons Custodis. Dnes jsou jeho sbírky doplněny ještě několika druhy pouštních zvířat, a tak je expozice ozvláštněna třeba šuměním křídel snovatců madagaskarských (Foudia madagascariensis), rozvážným krokem želv paprsčitých (Astrochelys radiata) i dalšími výkony jiných zde zabydlených živočichů.
Dnešní Holandská botanická zahrada je spíše volně řešeným parkem s řadou starých dřevin, ale i s výsadbami novějšími, do části u skleníku se vrátila dokonce velmi dekorativní zahrada pravidelná. Zcela jistě právě tady najdete nejklidnější část celého Schönbrunnu, při procházce arboretem můžete zažít dokonce až pocity opuštěnosti. Lze samozřejmě navštívit Palmenhaus i Wüstenhaus, mezi skleníkem a Zoo se nachází i menší, leč velmi úhledná japonská zahrada, která na tomto místě vyrostla už v roce 1913.
Fotografováno dne 12. 9. 2019.