Compositae Giseke
Syn.: Ambrosiaceae Bercht. et J. Presl, Cichoriaceae Juss.
POPIS:
Rostliny převážně rozmanitého bylinného vzhledu; dřevin je poměrně málo a mohou mít charakter keříků (např. Santolina), větších keřů (např. Jessea megaphylla), dřevnatých lián (např. Mutisia spinosa), výjimečně i stromů (např. Tarchonanthus littoralis). Byliny mohou být vytrvalé, např. sedmikráska chudobka (Bellis perennis), víceleté monokarpické, např. lopuch větší (Arctium lappa), dvouleté, např. škarda dvouletá (Crepis biennis) i jednoleté, např. pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), mezi jednoletými jsou i některé velmi krátkověké druhy, např. Cotula turbinata. Mezi bylinami mohou být i sukulenty, častěji listové, např. Othonna carnosa, vzácně i stonkové, např. Kleinia odora. Vytrvalé rostliny mohou mít plazivé oddenky, např. podběl (Tussilago farfara), případě kořeny, např. Cirsium arvense; mnohem vzácnější jsou hlízy kořenové, např. Dahlia pinnata, nebo oddenkové, např. Helianthus tuberosus. V pletivech jsou často přítomny mléčnice, zejména u zástupců se všemi květy jazykovitými (podčeleď Cichorioideae).
Listy jsou častěji střídavé, poněkud řidčeji vstřícné, např. u prhy arniky (Arnica montana), u některých druhů jsou všechny listy vlivem zkrácení lodyžních článků soustředěny do listové růžice, např. u máchelky srstnaté (Leontodon hispidus). Listy mohou být velmi rozmanitého tvaru, od jednoduchých a celistvých, např. u hvězdnice alpské (Aster alpinus) až po bohatě vícenásobně zpeřené, např. u pelyňku ladního (Artemisia campestris) nebo složené, lichozpeřené, např. u dvouzubce černoplodého (Bidens frondosa); listy jsou obvykle bifaciální, jen u některých listových sukulentů mohou být i monofaciání, např. u Othonna cylindrica. U některých suchomilných keříků mohou být listy dokonce erikoidního typu: jehlicovité (např. Stoebe alopecuroides) nebo šupinovité (např. Dicerothamnus rhinocerotis). Palisty vždy chybějí.
Květy jsou vždy uspořádány v charakteristickém květenství – úboru, který velmi často připomíná biologický květ. Úbor může být jediný, v případě přízemní růžice listů vyrůstá často na prodlouženém posledním stonkovém článku, který se označuje jako stvol, např. u pampelišek (Taraxacum), ale i gerber (Gerbera). Častěji ale tvoří složená květenství: chocholík nebo chocholičnatou latu úborů, např. starček přímětník (Jacobaea vulgaris), latu úborů, např. pelyněk pontický (Artemisia pontica), hrozen úborů, např. popelivka sibiřská (Ligularia sibirica) nebo vrcholík úborů, např. heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum). Velmi specifické složené květenství tvoří bělotrny (Echinops), jejichž úbory tvoří strbouly, a ty jsou uspořádány ve vrcholičnaté latě.
Vlastní úbor tvoří zkrácené vřeteno, které je obvykle ploše rozšířené do tzv. lůžka úboru; v případě extrémně velkých úborů může mít v průměru až 30 cm, např. u slunečnice (Helianthus annuus), ale výjimečně mohou být přítomny i úbory s jediným květem, např. u bělotrnů (Echinops). Z lůžka úboru vyrůstají obvykle z drobných prohlubní jednotlivé květy, v některých případech kromě nich spolu s nimi i drobné šupinovité listeny, tzv. plevky, např. u prasetníku kořenatého (Hypochaeris radicata).
Úbory jsou na bázi vždy kryty souborem listenů, které tvoří tzv. zákrov, napodobující kalich (i funkčně). Zákrovní listeny mohou být zřídka jednořadé, např. u Urospermum dalechampii, mnohem častěji jsou víceřadé; mohou být bylinné, např. u starčků (Senecio), na okraji blanité, např. u chrpy luční (Centaurea jacea), zakončené ostnitě, např. u chrpy žluté (Centaurea solstitialis), případně háčky, např. u lopuchu plstnatého (Arctium tomentosum), výjimečně může být část zákrovních listenů zveličena a korunovitě zbarvena, např. u suchokvětu ročního (Xeranthemum annuum), případně mohou zákrovní listeny srůstat a zcela uzavírat květy, např. u samičích úborů v rodu řepeň (Xanthium). Na bázi úboru bývá u některých rodů přítomen zákroveček, soubor dalších, obvykle drobnějších listenů odlišného tvaru, např. u starčku lesního (Senecio sylvaticus).
Samotné květy jsou drobné, ale funkčně i tvarově rozmanité. Všechny mohou být oboupohlavné, např. u čekanky (Cichorium intybus); např. u kopretiny bílé (Leucanthemum vulgare) jsou v úboru oboupohlavné květy jen středové, trubkovité, zatímco okrajové paprskující jsou jednopohlavné, samičí. Morfologicky oboupohlavné trubkovité květy terče, které jsou ale funkčně pouze samčí, má např. měsíček lékařský (Calendula officinalis). Oddělené jednopohlavné květy mohou podmiňovat klasickou jednodomost (samčí i samičí květy jsou na jedné rostlině): typicky např. u ambrózie peřenolisté (Ambrosia artemisiifolia), ale i dvoudomost, např. u kociánku dvoudomého (Antennaria dioica), ještě jiným případem je gynodioecie, kdy se v jedné populaci tvoří jedinci s květy oboupohlavnými i jedinci s květy pouze samičími: typicky např. u pcháčů (Cirsium). U některých zástupců čeledi jsou okrajové jazykovité květy dokonce sterilní, např. u slunečnice (Helianthus annuus), a jejich funkcí je pouze zvětšení úboru jako signál pro opylovače. Velmi často jsou morfologicky oboupohlavné květy funkčně jednopohlavné, např. u devětsilu bílého (Petasites albus).
Zatímco stavba úborů a jejich uspořádání jsou u hvězdnicovitých mimořádně proměnlivé, vnitřní uspořádání květů (s výjimkou tvaru koruny) je kupodivu poměrně homogenní. Kalich je vždy redukovaný: nejčastěji jej tvoří štětiny, tzv. chmýr, který může být jednoduchý, např. u bodláku trnitého (Carduus acanthoides), zatímco pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) má chmýr péřitý. Někdy je kalich přeměněný na šupiny, které mohou být výjimečně za plodu zveličené, jako u africké Ursinia nana, nebo tvořit blanitý límeček na vrcholu semeníku, např. rmen barvířský (Anthemis tinctoria), někdy je přeměněný na háčkovité osténky, např. u dvojzubce trojdílného (Bidens tripartita). U některých druhů chmýr zcela chybí, to se týká např. slunečnice (Helianthus annuus). Koruna je vždy srostlá (alespoň na bázi), ale v detailu je proměnlivá, a to mnohdy i v rámci jediného úboru; zcela výjimečně může chybět, např. u Dicoria canescens. Z pohledu symetrie může být koruna pravidelná, to jsou např. trubkovité květy vratiče (Tanacetum vulgare) nebo nálevkovité květy chrpy čekánku (Centaurea scabiosa) nebo nitkovité samičí květy kociánku dvoudomého (Antennaria dioica), zatímco jazykovité květy jsou souměrné, ať už jsou to v úboru jen liguly, tzn. květy okrajové, např. u heřmánku pravého (Matricaria chamomilla), nebo květy všechny, např. u pampelišek (Taraxacum). Do srůstu pravidelných květů obvykle vstupuje 5 lístků (je to patrné v přítomnosti 5 zoubků na vrcholu koruny), jen výjimečně lístky 4 (takové trubkovité květy mají na vrcholu jen 4 zuby), např. u Oncosiphon suffruticosum. U ligul je to složitější: v úborech tvořených jen jazykovitými květy celá ligula srůstá z 5 původních lístků a je zakončena 5 zoubky, např. u škardy dvouleté (Crepis biennis), ale pokud jsou v úboru přítomny trubkovité i jazykovité květy, na vzniku liguly se podílejí jen 3 původní cípy, např. u omanu srstnatého (Inula hirta). V případě, že jsou květy diferencovány v liguly a květy trubkovité, mohou být obojí stejně zbarvené, např. u omanu mečolistého (Inula ensifolia), nebo různě; v tom případě se často setkáváme s žlutým terčem a ligulami bílými, např. u řimbaby chocholičnaté (Tanacetum corymbosum), nebo modrými, např. u hvězdnice chlumní (Aster amellus); heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) nebo starček obecný (Senecio vulgaris) jsou případy, kdy v průběhu evoluce rostliny schopnost tvorby ligul ztratily. Velmi specifickou zvláštností některých vývojově primitivních, převážně jihoamerických hvězdnicovitých jsou květy v úboru dvoupyské, přičemž delší vnější pysk je 3zubý, kratší vnitřní 2zubý, např. u Nassauvia magellanica.
Tyčinek je v samčích nebo oboupohlavných květech 5 (u vzácných typů s 4četnou korunou jsou obvykle i tyčinky jen 4), bázemi nitek přirůstají ke koruně. U převážné většiny druhů jejich prašníky navzájem bočně srůstají a vytvářejí trubičku, přičemž se otvírají směrem dovnitř. Jen u nepříliš častých typů s drobnými úbory adaptovanými k opylení větrem jsou prašníky víceméně volné, např. u řepně trnité (Xanthium spinosum).
Gyneceum (v samičích nebo oboupohlavných květech) srůstá ze 2 plodolistů a je pseudomonomerní: semeník je vždy spodní, jednopouzdrý, a vytváří se v něm pouze jediné vajíčko na bazální placentě. Čnělka je dlouhá, opatřená kupředu směřujícími tuhými brvami (tzv. vymetacími chlupy). Blizna je dvoulaločná, v oboupohlavných květech se její laloky v průběhu kvetení často prodlužují a stáčejí dolů.
Plody jsou – až na pár výjimek – suché a nepukavé, typu nažka. Nažky nesou velmi často na vrcholu vytrvávající, a někdy i zveličený kalich, tedy chmýr (v podobě prodloužených štětin), někdy jsou na vrcholu nažek šupiny nebo blanitý límeček (viz popis kalicha). Správné značení kulovitých útvarů odkvetlých pampelišek (Taraxacum) s „padáčky“ je tedy plodenství nažek. V některých případech chmýr záhy opadává, např. u Onopordum acanthium. U nečetných zástupců, u nichž srůstá zákrov, např. u řepně polabské (Xanthium albinum) zůstávají nažky uzavřené v něm. Výjimečné plody najdeme u jihoafrického keře Chrysanthemoides monilifera, který místo nažek tvoří dužnaté plody, peckovice – po odkvětu tedy vzniká plodenství peckoviček, které poněkud připomíná ostružinu.
Nejtypičtější obsahovou látkou je zásobní polysacharid inulin, který zástupci této čeledi tvoří namísto škrobu. Velmi často jsou dále přítomny různé silice, hořčiny, flavonoidy, seskviterpeny, naopak přítomnost alkaloidů je vzácná, obsahuje je např. starček přímětník (Jacobaea vulgaris). Převážná většina druhů využívá C3 fotosyntézu, některé sukulenty CAM fotosyntézu (např. v rodech Kleinia a Othonna), zřídka se vyskytuje přechodná C3–C4 fotosyntéza (např. Parthenium hysterophorus) nebo C4 fotosyntéza (např. v rodech Chrysanthellum a Glossogyne).
ROZŠÍŘENÍ:
Nejpočetnější rostlinná čeleď na světě, dnes je rozlišováno 1672 rodů (POWO 2020) a přibližně 33000 druhů (Plant List). S výjimkou Antarktidy najdeme hvězdnicovité na všech kontinentech a prakticky ve všech vegetačních typech; i v relativně různorodých oblastech tvoří nejpočetněji zastoupenou čeleď. Je tomu tak ve střední Evropě, kde k tomu vede mimořádně vysoký podíl druhů s apomiktickým rozmnožováním, dál např. v květenné říši Capensis, ale třeba i na ostrově Svaté Heleny. Poněkud méně početné jsou jen v přirozené vegetaci vlhkých tropů, např. na Palau se vyskytují pouze čtyři původní druhy hvězdnicovitých, tedy jen asi 0,5 % z celkového počtu druhů tamní autochtonní flóry. Největší počet fylogeneticky primitivnách zástupců čeledi najdeme v Jižní Americe. Mnohé druhy hvězdnicovitých byly ovšem úmyslně či neúmyslně člověkem zavlečeny do nových území: najdeme mezi nimi značný počet invazních druhů, a to nejen v temperátní zóně, ale i v tropech.
RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Abrotanella
Acanthospermum
Achillea
Achyrocline
Acmella
Adenocaulon
Adenostemma
Adenostyles
Aetheolaena
Ageratina
Ageratum
Agoseris
Ajania
Allagopappus
Alloispermum
Amberboa
Ambrosia
Anacyclus
Anaphalioides
Anaphalis
Andryala
Antennaria
Anthemis
Aposeris
Arctanthemum
Arctium
Arctogeron
Arctotheca
Arctotis
Argyranthemum
Argyroxiphium
Aristeguietia
Arnica
Arnoglossum
Arnoseris
Artemisia
Aster
Asteriscus
Athanasia
Athrixia
Atractylis
Baccharis
Baccharoides
Bahia
Baileya
Balsamorhiza
Barnadesia
Bartlettina
Bedfordia
Bellidiastrum
Bellis
Bellium
Belloa
Berkheya
Bethencourtia
Bidens
Blepharispermum
Blumea
Bombycilaena
Brachylaena
Brachyscome
Brickellia
Buphthalmum
Burkartia
Calea
Calendula
Callilepis
Calyptocarpus
Canadanthus
Cardopatium
Carduus
Carlina
Carpesium
Carthamus
Castroviejoa
Catananche
Celmisia
Centaurea
Centaurothamnus
Centratherum
Chaetopappa
Chamaeleon
Cheirolophus
Chiliotrichum
Chondrilla
Chromolaena
Chrysanthemoides
Chrysanthemum
Chrysocephalum
Chrysocoma
Chrysogonum
Chrysothamnus
Chuquiraga
Cicerbita
Cichorium
Cineraria
Cirsium
Cladanthus
Clibadium
Cnicus
Coespeletia
Coleostephus
Conyza
Coreopsis
Coronidium
Cosmos
Cotula
Crassocephalum
Crepis
Critonia
Crocodilium
Crupina
Culcitium
Cullumia
Cyathocline
Cynara
Cyrtocymura
Dahlia
Dianthoseris
Dicerothamnus
Dichrocephala
Dicoma
Didelta
Dieteria
Dimorphotheca
Diplostephium
Disparago
Dittrichia
Dorobaea
Doronicum
Dubautia
Dyssodia
Echinacea
Echinops
Eclipta
Eirmocephala
Elephantopus
Emilia
Erechtites
Ericameria
Erigeron
Eriocephalus
Eriophyllum
Espeletia
Eucephalus
Eupatorium
Eurybia
Euryops
Euthamia
Ewartia
Farfugium
Faujasia
Felicia
Filago
Gaillardia
Galactites
Galatella
Galinsoga
Gamochaeta
Gazania
Gerbera
Geropogon
Glebionis
Glossopappus
Gnaphalium
Gonospermum
Gorteria
Grangea
Grindelia
Guizotia
Gundelia
Gutierrezia
Gymnarrhena
Gymnocoronis
Gynoxys
Haastia
Haplocarpha
Haplopappus
Haplosticha
Hedypnois
Helenium
Helianthus
Helichrysum
Heliomeris
Heliopsis
Herrickia
Heterosperma
Heterotheca
Hexinia
Hidalgoa
Hieracium
Hilliardiella
Hinterhubera
Homogyne
Hubertia
Hymenolepis
Hymenoxys
Hyoseris
Hypochaeris
Ichthyothere
Inula
Inulanthera
Iocenes
Iva
Jacobaea
Jessea
Jurinea
Karelinia
Klasea
Kleinia
Lactuca
Lapsana
Lasiocephalus
Launaea
Leiocarpa
Leontodon
Leontopodium
Leucanthemella
Leucanthemopsis
Leucanthemum
Leucheria
Leucochrysum
Leucophyta
Leysera
Liatris
Ligularia
Limbarda
Lopholaena
Loricaria
Luina
Lygodesmia
Macledium
Macrachaenium
Madia
Mantisalca
Matricaria
Melampodium
Melanthera
Metalasia
Micropus
Mikania
Montanoa
Monticalia
Munnozia
Mutisia
Mycelis
Nardophyllum
Nassauvia
Nidorella
Notobasis
Oedera
Olearia
Oncosiphon
Onopordum
Oritrophium
Osmitopsis
Othonna
Ozothamnus
Pachystegia
Packera
Pallenis
Pappochroma
Paranephelius
Parastrephia
Parthenium
Pascalia
Pectis
Pentacalia
Pentzia
Perezia
Pericallis
Perityle
Perralderia
Petasites
Phaenocoma
Phagnalon
Phalacrocarpum
Phaseolaster
Phymaspermum
Picnomon
Picris
Pilosella
Plagiocheilus
Plectocephalus
Pluchea
Podachaenium
Porophyllum
Prenanthes
Psathyrotes
Pseudognaphalium
Pseudogynoxys
Psiadia
Psychrogeton
Pteronia
Ptilostemon
Pulicaria
Pyrethrum
Pyrrocoma
Raoulia
Ratibida
Reichardia
Rhagadiolus
Rhaponticum
Rhodanthemum
Rudbeckia
Sabazia
Santolina
Sanvitalia
Saussurea
Scalesia
Schistostephium
Schizogyne
Schmalhausenia
Scolymus
Scorzonera
Scorzoneroides
Senecio
Seriphium
Serratula
Sigesbeckia
Silphium
Silybum
Simsia
Sinacalia
Solanecio
Solidago
Sonchus
Sphaeranthus
Sphagneticola
Squamopappus
Staehelina
Stevia
Stoebe
Stokesia
Symphyotrichum
Syncarpha
Synedrella
Tagetes
Tanacetum
Taraxacum
Tarchonanthus
Tarlmounia
Telanthophora
Telekia
Tephroseris
Tetramolopium
Tetraneuris
Thymophylla
Tilesia
Tithonia
Tolpis
Townsendia
Tragopogon
Trichogyne
Tridax
Tripleurospermum
Tripolium
Tripteris
Triptilodiscus
Tussilago
Urospermum
Ursinia
Vellereophyton
Vernonia
Vieraea
Volutaria
Waldheimia
Werneria
Wilkesia
Willemetia
Wollastonia
Wyethia
Xanthisma
Xanthium
Xeranthemum
Xerochrysum
Zinnia
EKOLOGIE:
Květy jsou výrazně protogynické (pestík dozrává dřív než tyčinky) a většinu druhů opyluje hmyz. Zejména druhy s většími a živě zbarvenými úbory mohou lákat opylovače mimo jiné i dvoutvárností květů; hlavními opylovači jsou především blanokřídlí. Velmi specifickou roli hraje i uspořádání prašníků: pylová zrna opylovačům zpřístupňují zmíněné „vymetací chlupy“ a jako záchranná brzda neuskutečněného přenosu pylu z jiného úboru funguje i možnost nabrání vlastních pylových zrn z čnělky pomocí zkroucených bliznových ramen.
Několik rodů z příbuzenstva pelyňků (Artemisia), které mají úbory drobné a nenápadné, je opylována větrem; tyto rostliny převážně produkují ohromné množství pylu. V řadě případů byla zaznamenána autogamie: jako převažující způsob opylení funguje např. u typů, které druhotně ztratily liguly, např. u starčku obecného (Senecio vulgaris).
Rozmnožovací systémy pampelišek (Taraxacum) a jestřábníků (Hieracium) odvisí od ploidní úrovně: polyploidní rostliny obvykle využívají k rozmnožování apomixi. Apomiktické druhy často tvoří nefunkční pyl, např. pampeliška bažinná (Taraxacum madidum), případně jej netvoří vůbec, např. pampeliška bavorská (Taraxacum bavaricum). Mnohé druhy jestřábníků a chlupáčků, např. chlupáček zední (Pilosella officinarum), snadno polyploidizují: jedinci těchto druhů, kteří se rozmnožují sexuálně, mohou být opyleni i funkčním pylem jedinců apomiktických, a to i jiných druhů, což v důsledku vede k vzniku kříženců. Kříženci velmi snadno vznikají i u druhů, u nichž je přítomna gynodioecie: zejména v rodu pcháč (Cirsium) jsou hybridy druhů s barevně odlišenými květy velmi nápadné (např. Cirsium ×erucagineum).
Rozmanité jsou způsoby šíření: miniaturizované nažky i nažky s chmýrem jsou adaptovány na rozšiřování větrem; pokud se chmýr větších nažek snadno odlamuje, je účinnost takového šíření na delší vzdálenost značně omezená. Kalich přeměněný na vytrvávající tuhé osténky umožňuje snadné šíření na srsti zvířat (epizoochorii): typicky u dvouzubců (např. Bidens pilosa). Epizoochorně se šíří rovněž celá plodenství lopuchů (Arctium) a řepní (Xanthium). Velké, relativně těžké nažky s množstvím zásobních olejů, např. u slunečnice (Helianthus annuus), jsou výživnou potravou a šíří se často endozoochorně.
Z obrovské druhové diverzity hvězdnicovitých vyplývá rozmanitost stanovišť, které obsazují. Vidíme to koneckonců i v naší přírodě. Najdeme mezi nimi druhy lesní, přičemž v nich mohou obsazovat stanoviště polostinná a suchá, např. celík zlatobýl (Solidago virgaurea), stinná a mezická, např. věsenka nachová (Prenanthes purpurea), mokřadní, např. škarda bahenní (Crepis paludosa), ale i paseky, např. starček Fuchsův (Senecio ovatus). Celá řada druhů roste na loukách mezofilních, např. chrpa luční (Centaurea jacea), vlhkých, např. pcháč bahenní (Cirsium palustre), ale i na stepích, např. sinokvět měkký (Jurinea mollis), mělkých kamenitých půdách, např. chrpa latnatá (Centaurea stoebe), ve skalních štěrbinách, např. hvězdnice alpská (Aster alpinus) nebo na písčinách, např. bělolist nejmenší (Filago minima). Dvouzubec nicí (Bidens cernua) naproti tomu preferuje periodicky obnažovaná dna, pampeliška besarabská (Taraxacum bessarabicum) slaniska, chrpa modrá (Centaurea cyanus) je polní plevel. K typickým druhům trávníků nad horní hranicí lesa patří např. chrpovník alpský (Saussurea alpina), pro místa s extrémně dlouho ležící sněhovou pokrývkou je charakteristická protěž nízká (Gnaphalium supinum).
Řadu druhů najdeme v etésiové vegetaci: ve Středozemí např. keříčkovité druhy rodu Santolina a Phagnalon, v jižní Africe např. Helichrysum zwartbergense, ale zde rostou i podivuhodné morfotypy, např. Syncarpha milleflora. Pro vyfoukávaná místa hor i arktické tundry jsou charakteristické poduškové druhy, např. jihoamerická Abrotanella emarginata, v afroalpinské vegetaci jsou to mimo jiné i „sloupové“ rostliny: v jižní Americe z rodu Espeletia, v Africe Dendrosenecio. Na suchých tropických stanovištích se objevují i sukulentní typy, např. Curio rowleyanus, v Makaronésii i bizarni dřeviny, např. křovitý mléč Sonchus fruticosus a kandelábrovitý stromek Kleinia neriifolia. Jiným ekologicky extrémním druhem je Cotula coronopifolia, která roste jako vodní makrofyt. Ve vlhkých tropických lesích mohou být mezi hvězdnicovitými i liány, např. Pseudogynoxys haenkei.
PŘÍBUZNOST:
Hvězdnicovité se dnes řadí do asteridové větve dvouděložných a nebylo ani zpochybněno, že v ní představují fylogenetický vrchol. Je pozoruhodné, že již před více než 200 lety badatelé správně poznali, že k nejbližším příbuzným patří zvonkovité (Campanulaceae), které také obsahují inulin, a mezi jejími zástupci jsou typy s analogickou stavbou tyčinek (srůst prašníků) i tendence k miniaturizaci květů současně s tvorbou kompaktních květenství. K blízce příbuzným skupinám patří i nevelká podivuhodná jihoamerická čeleď Calyceraceae. Teprve na konci 20. století se prokázalo, že k příbuzným patří i miříkovité (Apiaceae), které se rovněž vyznačují spodním semeníkem a tendencí k miniaturizaci květů současně s tvorbou bohatých květenství.
Charakteristická stavba květů a květenství nenechala na pochybách ani otce moderní botaniky na pochybách, že hvězdnicovité jsou dobře vymezenou, zcela homogenní čeledí; pokus o oddělení skupiny rodů se všemi květy jazykovitými do samostatné čeledi čekankovitých (Cichoriaceae) nebyl úspěšný, zhatily ho molekulárně biologické výsledky studia evoluce, které prokázaly odlišnou posloupnost oddělování vývojových větví. Stejně tak se nezdařilo ani oddělení samostatné čeledi ambróziovitých (Ambrosiaceae). Nejnovější bádání založené na studium genomu čeleď dělí na 12 podčeledí (pořadí je podle evolučního stáří): Barnadesioideae, dále Mutisioideae, Stifftioideae, Wunderlichioideae, Gochnatioideae, Hecastochleidoideae (všechny předcházející výhradně nebo podstatně zastoupeny v Americe), Carduoideae, Pertyoideae, Gymnarrhenoideae, Cichorioideae, Corymbioideae a Asteroideae.
VYUŽITÍ:
Důsledkem značné druhové pestrosti hvězdnicovitých je i velmi různorodé využití. Najdeme mezi nimi zeleniny, které – vzhledem k náhradě škrobu inulinem – mají i značný význam dietetický: mezi nejdůležitější patří salát (Lactuca sativa), čekanka (Cichorium intybus), endivie (Cichorium endivia), artyčok (Cynara cardunculus) a topinambur (Helianthus tuberosus). Značný význam mají i olejniny, zejména slunečnice (Helianthus annuus), světlice barvířská (Carthamus tinctorius) nebo Madia sativa, v tropech místy i mastňák habešský (Guizotia abyssinica). Díky přítomnosti silic s baktericidním účinkem se některé druhy pelyňků (Artemisia) využívají k výrobě vermutů a likérů, pelyněk estragon (Artemisia dracunculus) slouží jako koření. Specifický význam má stévie sladká (Stevia rebaudiana) jako rostlina cukrodárná. Velmi mnoho hvězdnicovitých patří mezi tradiční léčivky, např. heřmánek pravý (Matricaria chamomilla), prha arnika (Arnica montana), měsíček lékařský (Calendula officinalis) nebo Echinacea purpurea. Specifický význam má mediteránní Tanacetum cinerariifolium, z něhož se získává účinný, a přitom biologicky šetrný insekticid, pro obratlovce zcela neškodný.
Velmi mnoho hvězdnicovitých se pěstuje jako okrasné rostliny: z jednoletek např. aksamitník rozkladitý (Tagetes patula), v trvalkových záhonech např. kamzičník Columnův (Doronicum columnae), na skalkách např. hvězdnice alpská (Aster alpinus), ve sklenících k řezu např. velkokvětí kříženci rodu gerbera (Gerbera).
Na druhé straně je mezi hvězdnicovitými velmi mnoho plevelů, naši zahrádkáři znají zejména invazní zavlečené druhy, např. pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), pěťour srstnatý (Galinsoga quadriradiata) nebo turanku kanadskou (Conyza canadensis), v celých tropech se rozšířil např. turan Erigeron karvinskianus. K „amerikanizaci“ naší přírody přispívají např. třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata), topinambur (Helianthus tuberosus), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) nebo druhy rodu astřička (Symphyotrichum). Nezanedbatelným problémem jsou větrosnubné hvězdnicovité, např. iva řepňolistá (Iva xanthiifolia) – produkují velké množství pylu a způsobují pylové alergie. Zvláštní význam mají jedovaté starčky, na něž jsou některá domácí zvířata velmi citlivá: i u nás byla zaregistrována tzv. žďárská choroba koní, otrava senem kontaminovaným starčkem vodním (Jacobaea aquatica).
Některé hvězdnicovité se staly modelovými objekty základních výzkumů cytologie a genetiky, např. jestřábníky (Hieracium) při studiu rozmnožovacích systémů.
Fotografovali Ladislav Kovář, Jindřich Houska, Jindřiška Vančurová a Věra Svobodová.